Královna Viktorie Zajímavosti britského mincovnictví z let 1838–1901
24. května uplynulo 195 let od narození královny Viktorie.
Princezna, která nikdy neměla nastoupit na trůn, se stala nejdéle vládnoucím anglickým panovníkem. Její dlouhá vláda byla zajímavá i z numismatického hlediska. Pod vlivem Francie se Británie pokusila o decimalizaci, v Královské mincovně působil talentovaný William Wyon, sochy tvořili Joseph Boehm a Thomas Brock.
Život
Alexandrina Victoria se narodila 24. května 1819 v Kensingtonském paláci v Londýně. Jejím otcem byl Eduard, vévoda z Kentu a Strathearnu, čtvrtý syn krále Jiřího III., matkou Victoria Sasko-Coburg-Saalfeldská. Ani jeden z Viktoriiných strýců po sobě nezanechal dědice a tak se po smrti Viléma IV. 20. června 1837 Viktorie stala královnou Spojeného království. Přes nesouhlas Viléma IV. se Viktorie nakonec 10. února 1840 provdala za prince Alberta of Sasko-Coburského a Gotha, se kterým měla během 17 let devět dětí. Díky nim se Viktorie později stala známou jako „babička Evropy“ a měla vnoučata téměř na všech evropských dvorech.
Viktorie nebyla pouhou loutkou v čele státu, ale snažila se aktivně zasahovat do politiky. To mělo za následek řadu skandálů, které poškodily královninu pověst. Ta byla nečekaně zachráněna díky atentáům. Na královnu, projíždějící se v kočáře po Londýně pravidelně útočili političtí radikálové, zhrzení básníci nebo různí pomatenci. Útočníci kupodivu pokaždé vyvázli s poměrně mírnými tresty a vůči královně se zvedla vlna sympatií. Sama Viktorie prý poznamenala, že všechno to střílení na ní stojí za to, protože je díky němu vidět, jak je lidmi milována.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Heraldika na mincích a medailích (1) Zrození heraldiky na bitevním poli
Už odedávna se na mincích a medailích uplatňovaly erby. Jejich reliéfy skrývají historické příběhy a jsou často také miniaturními uměleckými díly.
Cestu do tohoto magického světa nám umožní paralelní využívání poznatků z obecných dějin, heraldiky, numismatiky a dějin umění.
Saracéni zmizeli za obzorem a bylo po boji. Velitel křižáckého oddílu přehlédl bojiště a musel souhlasit se svým zástupcem. Na jejich straně bylo opravdu méně padlých než jindy. Tentokrát se nestalo, že v zápalu boje a při zhoršené viditelnosti, bojovali křižáci omylem jeden s druhým. Ta znamení namalovaná na štítech se opravdu osvědčila.
Scéna, kterou jsme si evokovali, se mohla odehrát někdy v průběhu druhé křížové výpravy v letech 1148–1149. Nejspíš právě na ní, z ryze praktické potřeby rozlišit, si začali křesťanští rytíři malovat na štíty jednoduchá a výrazná znamení. Někteří západoevropští baroni si tenhle zvyk možná přivezli už ze své domoviny. Naplno se však rozvinul až v boji s „nevěřícími“. Symbolické obrazy na štítech přitom nepředstavovaly nějakou novinku. Byly známy už dávno a měly různé poslání. Od dekorace, přes snahu dezorientovat a zastrašit protivníka, až po symbolické zajištění podpory vyšších sil. Něco z toho sdíleli i křižáci, ale hlavní motivace byla jiná. Stálé zlepšování zbroje vyvinulo novou konstrukci přilby, která zcela kryla hlavu. Bojovník v kompletní zbroji se tak stal anonymním a potřeba rozlišit v boji spojence od nepřítele byla náhle životně důležitá.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
