Zlaté mince Mince

Indo-řečtí králové

Menandros I. (165/160–135/130 př. Kr.) - První známý evropský konvertita k buddhismu


Časopis Mince&Bankovky
Michal Mašek

NEJČTENĚJŠÍ

Vysokohmotnostní mince

Jestliže o Eukratidovi I. se hovoří jako o největším řecko-baktrijském vládci, prvenství mezi řecko-indickými panovníky patří podle dosavadních poznatků králi Menandrovi. O jeho vládě se neví mnoho a nebýt toho, že se stal přesvědčeným a významným buddhistou a jeho vláda zůstala zaznamenána v buddhistických textech, byl by zařazen mezi indo-řecké panovníky, známé pouze z mincí a z krátké Plutarchovy poznámky.

Jak bylo naznačeno v úvodu, král Menandros patří mezi východní helenistické vládce, jejichž vládu zachytily rozdílné prameny. První z nich je klasické antické dílo – Plutarchův spis Moralia a Strabonova poznámka v Geografii. Do druhé skupiny patří krátký nápis na kamenné stéle v Reh a zejména buddhistický parakánonický spis Milindapaňha, Otázky Milindovy. Právě tento text dokazuje, jak hluboce se sžili helenističtí dobyvatelé s novým prostředím. Král Menandros v něm vystupuje jako zcela rovnocenný partner v diskuzi s buddhistickým mnichem Nagasenou, když předtím v disputacích překonal uznávané buddhistické filosofy.

Celý spis začíná popisem Menandrova království a jeho moci. Popisuje ho jako vzdělaného panovníka se širokým rozhledem. Filosofický text si však mimochodem a tudíž ne zcela důkladně všímá i jeho silného vojska. V jedné části textu si Menandros stěžuje Nagasenovi, že se nemůže jen tak vzdát moci a odejít do ústraní, neboť má spoustu nepřátel, kteří by ho okamžitě zlikvidovali. Autor spisu popisuje Menandra jako samostatného vládce, o jeho podřízeném nebo naopak nadřízeném vztahu k jiným vládcům není zmínka.

Ze spisu dále vyplývá, že Menandros je zřejmě první rodilý indo-řecký panovník, narodil se ve vesnici Kalasigrama. Jako sídelní město krále Menandra je uváděna Sangala (současný Sialkot v Pákistánu). Díky Ariánově zprávě se nabízí možnost porovnání stavu města po uplynutí více než sto padesáti let. Autor Milindapaňhy výslovně poznamenává, že od dob Alexandrova vpádu prošlo stavebními úpravami a stala se z něj bohatá a kvetoucí metropole s čilým obchodním ruchem. Za obchodem sem dojížděly karavany kupců z Persie i z Číny. K drobné obchodní směně sloužilo nepřeberné množství obchodů a tržišť. Celé město bylo chráněno hradbami a vodním příkopem. Hradby a brány byly zpevněny věžemi a na zvlášť exponovaných místech pevnostmi. Bezpečí města střežilo vojsko, které procházelo pravidelným výcvikem pod osobním dohledem krále. Vojsko bylo rozděleno na čtyři skupiny podle druhu používané zbraně – na pěší, jezdeckou, vozovou část a na oddíl válečných slonů. Síla Menandrovy armády byla všeobecně známa a jeho stát užíval období blahobytu a bezpečí. V závěru Otázek se však Menandros zmiňuje o množství nepřátel, kteří usilují o jeho život. Bezděčně tak charakterizuje dobu zvratů, které po jeho vládě následovaly.

Spis potvrzuje Menandrovu konverzi k buddhismu. Příklon k buddhismu a buddhistická víra obecně nebyla zřejmě v jeho zemi ojedinělá, jiný pramen (Mahavamsa, XXIX) v kapitole věnované stavbě Velké stúpy zaznamenává příchod třiceti tisíc žebravých mnichů z Alexandrie, ze země krále Menandra. O skutcích krále Menandra jsou zachovány jen rámcové kusé zprávy, Strabo uvádí jeho jméno v souvislosti s postupem Baktrijců východním směrem do Indie. Ovládal jižní oblasti pod Hindúkušem, zasahující až do dnešního Pakistánu. Rozsah a známost jeho panství vedla k tomu, že v době klasického starověku se téměř čtyři tisíce metrů vysoký horský masiv ležící na hranicích Indie a Barmy nazýval Menandrovy hory, což dokazuje Ptolemaiova mapa světa.

Dlouhou dobu převládal romantický pohled na politické vztahy, které panovaly mezi helénistickými vládnoucími dynastiemi. Podle nich byl Menandrův nástup k moci výsledkem ukončení bojů mezi euthydemovci a eukratidovci – Menandros jako Eukratidův exponent ukončil dynastický boj sňatkem s Agathokleiou z rodu euthydemovců. Tato teorie o jeho manželství s Agathokleiou a tedy o následnictví Stratona I. vzala za své poté, co byly identifikovány přeražby, které tuto časovou souvislost vyloučily. Podle nové teorie R. C. Seniora se bezprostředními následníky stali Menandrovi synové Thrason a Nikias. Neobstojí ani názor, že Menendros byl Eukratidovým nepřítelem. Neexistuje pro to jediný důkaz. Naopak, porovnání obrazových námětů stříbrných nominálů vede k domněnce, že oba králové spolupracovali. Jak jinak si vysvětlit Menandrovo napodobování Eukratidových námětů. Kromě obrazů na mincích vede k závěru o spolupráci obou panovníků i další postřeh. Oba králové vládli zemím, které byly zcela obklíčené cizími kmeny s odlišnou kulturní tradicí. Zatímco Eukratides se jim bránil, Menandros proti nim vedl výbojnou válku. To se neobešlo bez vzájemné opory, kterou si zřejmě oba králové poskytovali.

Menandros vládl dlouho a zřejmě spravedlivě, jak o tom svědčí Plútarchův zápis. Zmiňuje Menandrovu smrt v blíže neurčeném táboře a úctu, s jakou si po jeho pohřbu odvezli zástupci měst díl jeho popela a pohřbívali ho v městských památnících (možná už v budhistických stúpách). Tato poznámka však zároveň bývá vykládána jako důkaz, že Menandros nebyl jediným a nesporným vládcem Řeků. O popel se dělili jeho straníci, aby tak dali najevo svou oddanost a politickou příslušnost. Stejně tak i samotná smrt ve vojenském táboře nesvědčí o klidném závěru jeho vlády. (Odchod do ústraní, popisovaný v Otázkách, patří spíše autorově fantazii či představě o tom, jaký závěr by měla mít kariéra zbožného krále.)

K Menandrově dlouhé vládě se zřejmě váží i změny jeho mincovních portrétů, Menandros patří mezi panovníky, jejichž portréty na mincích stárnou. Své jméno ozdobil epitetem Soteros, Spasitel.

Mincovnictví krále Menandra je velmi rozsáhlé a jeho mince byly emitovány v několika váhových řadách. Mitchiner mezi jeho ražby dokonce řadí anepigrafické zlaté statéry. Toto určení dokazuje podobností těchto mincí s drachmami bilingvální váhové řady. Pro správnost tohoto řazení může hovořit i poznámka v Milindapaňha – města krále Menandra prý slula bohatstvím, které charakterizovalo množství stříbrných a zlatých mincí. Jak však Mitchiner ve své poznámce přiznává, pravost části těchto statérů je velmi nepravděpodobná a absence jakýchkoliv nápisů brání zařazení těchto mincí do okruhu produktů vysoce kulturního a gramotného helenistického světa. Podobně připisuje tomuto králi i ražby, které současné bádání spojuje s hypotetickým Menandrem II., vládnoucím o několik desítek let později. Menandros vydával většinu svého oběživa v jednotkách bilingvální mincovní řady. Je známo pouze několik kusů atických tetradrachem, vážících 16,8 g. Tyto vysoké nominály klasického vzhledu nesou na lícní beznápisové straně portrét krále Menandra s diadémem ve vlasech. Na rubní straně těchto ražeb se poprvé objevuje stojící Athéna. V levé ruce drží štít a pravou rukou vrhá okřídlený blesk. Kompozice obrazu a postavení bohyně připomíná rubní strany mincí obou Diodotů. Nápis je však rozšířený o přídomek Spasitel (Soteros).

Na rozdíl od vysoce vzácných atických tetradrachem emitovaly Menandrovy mincovny velké množství vysokých stříbrných nominálů v bilingvální řadě. Zatímco rubní strana s nápisem v písmu karosthi kopíruje rubní stranu atické tetradrachmy, lícový obraz s portrétem a s řeckým opisem byl vydáván v několika základních typech. První typ vychází z obrazu atické tetradrachmy, tedy z portrétu s diadémem zprava.

Druhý typ má na líci Menandrův portrét v přilbě s chocholem.

Lícový obraz třetího typu vychází kompozičně z heroické tetradrachmy krále Eukratida. Královo poprsí s oštěpem je znázorněno zleva, avšak není zcela nahé. Má ramena částečně zahalena ve lví kůži. Menandros je na rozdíl od Eukratida zobrazen prostovlasý, pouze s diadémem. Řezač želez však nedosahuje onoho uměleckého mistrovství, které vyzařuje z jeho předlohy.

Čtvrtý lícový typ zcela jednoznačně napodobuje heroický motiv Eukratidových ražeb, tentokrát včetně přilby na králově hlavě.

Bronzové nominály byly vydávány ve váhové řadě, vycházející z váhy 9,8 g. Ve stejných nominálech emitovali už jen Eukratides a Zoilos I.

Thrasonos (okolo roku 130 př. n. l.)

Král Thrason je důkazem toho, jak omezené jsou znalosti a neustále otevřené závěry, týkající se numismatiky i historie indo-řeckého království. Existenci krále Thrasona dokumentuje pouze jedna jediná mince. Jedná se o drachmu v nálezu ze Surana. Tato ražba (bilingvální drachma) je uložena v soukromé sbírce v Bombaji, jejíž majitel si vyhradil právo publikace. Neexistují proto její fotografie a reálnou existenci této ražby zaštiťuje pouze věhlas dvou uznávaných vědců, kteří měli možnost ji na vlastní oči vidět. Nezávisle na sobě potvrdili její existenci a pravost O. Bopearachchi a R. C. Senior.

Nález v Surana je poklad mincí složený pouze z ražeb krále Menandra I. a jen díky pečlivému popisu neunikla unikátní Thrasonova ražba pozornosti. Vzhled mince se neliší od Menandrových ražeb. Lícní obraz ukazuje hlavu krále zprava, na rubu je Athéna se štítem tak, jak je známá z Menandrových ražeb. Pouze titulatura a jméno jsou jiné. Thrason se nazývá velkým králem (Megalos). Tento titul však náležel Eukratidovi. Thrason si ho mohl přisvojit až po Eukratidově smrti, což hypotézy historiků dovolují. Vládl zřejmě jen krátce a byl nedlouho po smrti svého otce, kterým byl podle obou zmiňovaných vědců Menandros, odstaven od moci a nejspíš i zavražděn.

Menandrova smrt (a stejně tak smrt jeho současníka Eukratida) stojí na počátku krize helenistických království. Tato krize postupně vedla k zániku, respektive proměně celé středomořské civilizace v těchto vzdálených asijských oblastech.

Co vedlo k této změně, která se současníkům jevila tak významná, že o dění ve východních zemích přestali hovořit jako o dění v řeckých oblastech? Zcela evidentně to způsobila skutečnost, že na hranicích a zároveň v obklíčení jinou civilizací byly vyčerpány mechanismy vládnutí, používané helenistickými dynastiemi. Formální deklarace moci nebyly podložené reálnou silou, o čemž svědčí například zmiňovaný titul Megalos na Thrasonových ražbách (předpokládám, že jediná dochovaná mince nepředstavuje jedinou vydanou minci).

Pokusy přizpůsobit se domorodému prostředí zároveň relativizovaly zakořeněné zvyky a samotná krátká historie řecko-baktrijského království dávala případným zájemcům o trůn dostatek argumentů pro násilné převzetí moci.

Nakolik významná byla skutečnost, že ve stejnou dobu procházela krizí i seleukovská říše nelze bez širšího studia říci. Lze však předpokládat, že nějaké obchodní i politické vazby s centrálními státy přetrvávaly, třebaže je prameny nezaznamenaly. Jako důkaz jejich existence lze použít rozptyl baktrijských ražeb v íránských nálezech. Tento rozptyl však ustává právě v době vlády Menandra I., což dokumentuje téměř absolutní odtržení a izolaci indo-řecké civilizace od mateřských zemí.

Je nutné zdůraznit, že výše popsané závěry jsou vtvořeny pouze na základě nálezu jedné jediné mince a příští nález je může zcela změnit. Například skutečnost, že panoval jen krátce, je vyvozována z malého počtu dochovaných mincí. Obecně řečeno, všechna data, vztahující se k době vlády jednotlivých panovníků vládnoucích po Menandrovi jsou odhadována právě na základě počtu dochovaných mincí a jejich variabilitě. Tuto nahodilost navíc poškozuje vysoká cena řeckých antických mincí a tak mnoho nálezů končí ve sbírkách dříve, než jsou řádně prozkoumány a vyhodnoceny. Z toho vyplývá, že jeden či dva mincovní depoty dokážou převrátit pracně budované teorie na hlavu.

Tlak kočovných kmenů na helénské obyvatelstvo a zároveň dobyvatelské snahy baktrijských panovníků vedly k tomu, že v průběhu druhé poloviny druhého století před Kristem začaly hrát významnou roli geografické znalosti a územní zisky z doby krále Demetria I. Země, ležící jižně od pohoří Hindúkuš se na dobu sto padesáti let staly novým centrem helénské civilizace na Středním Východě.

Mezi první vládce těchto oblastí je řazen už král Antimachos I. s hypotetickým synem Antimachem II. Není zcela prokázané, zda králův syn Antimachos zmiňovaný na nedávno objeveném účetním dokumentu je shodný s vydavatelem mincí, známým jako Antimachos II. Za zmínku však stojí jméno druhého prince – Eumena. Toto dynastické jméno se v seznamu známých králů Baktrie ani Indie nevyskytuje, avšak zcela automaticky připomíná dynastii králů Pergama. Může existovat spojitost mezi baktrijskou a pergamskou vládnoucí dynastií? Vyvozovat vazbu pouze na základě shodných osobních jmen by bylo zavádějící, považuji však za potřebné upozornit na zajímavé souvislosti: 1) Druhý královský nositel tohoto jména, Euménes II. (197–160 př. n. l.) vládl přibližně ve stejnou dobu, kdy se na scéně objevil král Antimachos I. a jeho synové, Antimachos a Eumenés. 2) Typické rubní ochranné božstvo je sice v případě Antimacha I. (Poseidon) i II. (Niké) odlišné, ale následující král Apollodotos I. zavedl typologicky nové vyobrazení – sedící Pallas Athénu. Toto vyobrazení je na první pohled téměř identické s podobným obrazem na tetradrachmách Eumena II. Athéna se v pozdějších dobách stává nejčastěji zobrazovaným rubním námětem. Její vyobrazení se mění ve stojící Athénu Alkidemos.

3) Král Apolodotos I. je na svých atických tetradrachmách vyobrazen v čapce kausia, stejně jako král Antimachos I. a po něm ještě někteří (například Demetrios II.).

Není tedy zcela vyloučené, že králové Antimachos I. a Apollodotos I. byly nějakým způsobem spřízněni s Atalovským královským rodem. Tato vazba byla s největší pravděpodobností po přeslici, neboť král Antimachos se ve svých genealogických ražbách odkazoval na příbuznost s Euthydemem I. a s Diodotem I.

Pracovní schéma rodu krále Euthydema I. by v tomto případě bylo nutné upravit. Nový model by pak vycházel z rodokmene, který pro první generace řecko-baktrijských králů navrhl R. C. Senior. Díky této úpravě se do královské rodiny zařadí panovník, o jehož původu dosud panovaly dohady a byl pokládán za pouhého schopného vojáka bez královské krve. Tímto panovníkem je král Apollodotos I.

Apollodotos I. (175–165 př. n. l.)

Tento panovník vládl v oblastech ležících jižně od Hindúkuše a západně od řeky Indus. Jméno, které se do té doby neobjevilo ani v jednom z baktrijských královských rodů a také nový typ rubního námětu vede k teorii, že Apollodotos mohl pocházet z jiné rodiny než jeho předchůdci, popřípadě z některé její neznámé větve (viz výše). Rozsah jeho vládní moci a ekonomické síly dokumentuje i značné množství Apollodotem emitovaného oběživa. Jeho množství se podle četnosti nabídek v aukcích a výskytu ve sbírkách odhaduje v rozsahu přesahujícím objem platidel vydávaných například ve jménu Eukratida I.

Apollodotos se na svých vysoce vzácných atických tetradrachmách tituluje pouze jako král Apollodotos, neliší se tedy od svých předchůdců ani současníků (za současníky je možné považovat jak krále Eukratida, tak i jeho protistranu – koalici králů Euthydemova rodu). Zcela jinak se však zachoval u emisí, určených pro indické oblasti – na těchto ražbách je označován jako Soteros (Spasitel). Tento honosný titul patřil zakladateli řecko-baktrijského panství Diodotu I. a žádný z Diodotových následníků ho nepoužil. O to více překvapující je skutečnost, že si ho Apollodotos přisvojil už za svého života. Je možné, že jako první z významných a svrchovaných panovníků v nově dobytých oblastech se cítil být oprávněn tento honosný titul použít. Promyšlený postup při zadávání této nové emise potvrzuje i výběr obrazových námětů těchto mincí. Upustil od typicky řeckých motivů a nechal první typy drachem (Mitchiner ji nazývá lehkou afghánskou řadu) označovat náměty, převzatými z bronzových mincí města Taxily, tj. slonem na lícní straně s řeckým opisem a býkem na rubu, s opisem v karosthi. Tyto první nominály vážili okolo 2,1 gramu a váhově odpovídaly atické hemidrachmě. Tento nominál byl brzy nahrazen novým typem, tzv. bilingvální nebo indickou váhovou řadou. Jejím základem byla drachma, vážící přibližně 2,40–2,45 g. Jednoduchým výpočtem lze ověřit, že takto upravený nominál bylo možné konvertovat i k atické váhové řadě – atickou tetradrachmu vyrovnávalo sedm bilingválních drachem.

Z mincovních nálezů a ze značek mincoven vyplývá, že po Apollodotově smrti převzal správu jeho území další z méně známých králů Zoilos I. Oblast, kterou Apollodotos I. ovládal významně, ovlivnila jeho mincovnictví. Kromě několika kusů tetradrachem nejsou například známy jiné drobné mince, které by bylo možné zařadit do váhové řady atického standardu. Tyto tetradrachmy byly raženy mincovnou v Pushkalavati. Jsou označeny stejnou značkou, jaká byla používána touto ražebnou už za vlády Antimacha I. a Eukratida I. Námětově se Apollodotova tetradrachma neliší od atických mincí jeho předchůdců. Lícová strana nese Apollodotův portrét, rubní pak ochranné božstvo s nápisem Král Apollodotos. Ochranné božstvo představuje trůnící bohyně Athéna, s kopím a štítem. Zpracování lícního portrétu i rubního obrazu dosahuje opět mimořádné umělecké úrovně. Portrét tradičně nese zcela zřetelně individuální rysy skutečného člověka. Sedící Athéna je pojednána drobnou kresbou s vysokým smyslem pro detail. Spolu s atickou řadou krále Menandra se jedná o poslední umělecké ztvárnění mincí. V mincovnictví pozdějších králů je sice možné nalézt portréty, jejichž autoři se snažili zvýraznit osobitost tváře toho kterého panovníka, žádný z nich však nedosáhl dokonalosti portrétů z doby let mezi 180 a 160 před Kristem.

Rubní motivy na mincích Apollodota I. přestávají být signifikantním znakem ražeb konkrétního panovníka. Tetradrachma nese na rubu obraz sedící Athény ve ztvárnění, které by za jeho předchůdců námětové charakterizovalo i nižší nominály. Tyto ražby se však od atického modelu zcela zásadně liší. Objevuje se na nich dokonce jiný patron než Athéna.

Skutečnost, že Apollodotos (a po něm mnozí jiní králové vládnoucí v povodí Indu) vydával mince klasické váhy lze vysvětlit jak obchodními tak i politickými důvody. Tyto pohnutky se navzájem prolínaly. K obchodním důvodům patřila potřeba vyšších nominálů při objemných transakcích. Nedostatek či téměř úplná absence zlatých ražeb otevírala prostor pro oběh vyšších stříbrných nominálů. Tyto vysoce reprezantativní ražby s řeckými nápisy zároveň připomínaly uživatelům jejich původ a kulturní tradice.

Mezi atické nominály by neměly být zařazovány jeho ražby lehké afghánské řady. Byly sice emitovány přibližně ve váze atické hemidrachmy (2,12 g), svým obrazovým námětem se však diametrálně liší od běžných atických vzorů. Ani na jedné ze stran není portrét vydavatele, lícní strana s řeckým nápisem zobrazuje slona, rubní strana s královskou titulaturou v karosthi nese obraz býka (Mig. 203).

Je známa i vysoce vzácná lehká afghánská hemidrachma (Mig 204), jejíž obraz je doplněn punci, které připomínají obrazy z indických puncovaných klip.

Obrazy na mincích lehké afghánské řady zcela jednoznačně předcházejí motivům z mincí typické východní řady, tzv. bilingvální. Základní váhovou jednotkou bilingvální váhové řady je drachma o hmotnosti 2,42 g. Apollodotovy mincovny emitovaly tyto nominály ve formě čtvercových klip. Lícová strana s nápisem v řečtině nesla opět obraz slona, rubní pak býka s nápisy v karosthi (Mig. 205).

I v bilingvální řadě byly produkovány nižší nominály než drachmy. Vzácnější hemidrachmy bilingvální řady o váze 1,21 g nesou shodné obrazové náměty jako drachmy stejné řady, tedy slona na straně s řeckými nápisy a býka na straně s karosthi písmem.

Mince z náhradních kovů patří k modelu vycházejícímu z jednotky 100 rati, tedy z bronzového obolu, vážícího 20,16 g. Všechny známé Apollodotovy bronzové mince jsou ve formě klip. V bronzové mincovní řadě se zcela zásadně změnily obrazové náměty. Lícní strana s řeckými nápisy nese obraz nového patrona, boha slunce Apollóna. Stojící Apollón je zobrazen čelně, levou rukou se opírá o luk a v pravé ruce drží šíp. Rubní strana s nápisy v písmu karosthi zobrazuje obřadní trojnožku. Tyto motivy jsou shodné na hemiobolech o váze 10,08 g a čtvrtobolech (dichalkonech), vážících 5,04 g. Apolon na líci chalkonu (2,52 g) je zobrazen vsedě. Rubní strana tohoto nominálu je shodná s jeho násobky.

www.mince-bankovky.cz • Šéfredaktor: Jakub Tureček • Periodicita: dvouměsíčník • Místo vydání: Praha • Evidenční číslo: MK ČR E 17777 • ISSN: 1214-6757