Kdyby už peníze nebyly vynalezeny, postarali by se o to určitě staří Římané. Jejich
pragmatický vztah k tomuto prostředku směny vyjadřuje nesmrtelná věta PECUNNIA
NON OLET (peníze nesmrdí), inspirovaná ekonomickou politikou císaře Vespasiána.
Pojmenování peněz ve větě, která se císaři přisuzuje, vytvořili jeho dávní předkové.
Jejich prvotním platidlem byl dobytek – PECUS. Když pak začali platit kusy kovu na váhu,
pojmenovali je PECUNNIA.
„Vítej domů Kornelie. Tak jaké to bylo v Římě?“ Příchozí si přisedl k
sousedovi pod olivovník a rozpovídal se. „Klid a zároveň trochu smutno. Teď,
po smrti císaře, je vládcem Marcus Aurelius. Dělá to dobře a na svého
předchůdce nezapomíná. Však jsem si také přinesl památku.“ Soused Tulius vzal
s úctou do prstů minci s orlem a opisem CONSECRATIO a povzdechl: „Je to tak,
Antoninus Pius byl velký člověk, ale teď už je bohem“. Jeho přítel
přizvukoval: “Máš pravdu a já pořád lituji, že jsem se tehdy nedostal na
slavnost a neviděl orla vzlétat z hranice“.
Takzvané konsekrační mince, ke kterým se ještě vrátíme, patří až do doby
panování římských císařů. Při sledování počátků vývoje římského mincování je
ale potřeba se vrátit o hodně zpátky. Jestliže si antické Řecko musíme
promítat na více oblastí jižní Evropy a Středomoří, pak Řím si spojujeme
především s Apeninským poloostrovem. Později sice došlo k expanzi do všech
světových stran, ale město Řím bylo dlouho nezastupitelným symbolem a
samozřejmým centrem říše. Dějiny starého Říma se dělí na tři části, královskou,
republikánskou a císařskou. Nejstarší, tedy královské období římských dějin,
nám nenabízí mince, kterými bychom se mohli zabývat. Ty se objevují až v
období republiky. Zpočátku nenesou žádné písmo, to se ale později, ve skrovné
míře, začíná objevovat.
Na raných římských mincích se projevují řecké vlivy a to nejen výtvarné. Do
spodní části mincovního pole, zvané úseč, dostali rytci vytvářející didrachmu
z let 225–212 př. n. l., za úkol umístit jméno ROMA. Můžeme si
přitom vybavit řecké mince označené jmény městských států, kde byly raženy.
Sjednocování poloostrova pod římské panství bylo postupné a Řím si ještě
dlouho zachovával původní vlastnosti městského státu. Celé jméno města i jeho
zkratky, však zároveň označovaly mincovnu, která v římské říši byla už od dob
republiky nejdůležitější ze všech. Její mimořádné postavení končí až s koncem
říše, přesně řečeno s koncem její západní části. Když se ještě jednou podíváme
na minci z hlediska výtvarné koncepce, zaujme negativní provedení nápisu v
obdélném pozitivním bloku.
Dalším typem výraznějšího uplatnění písma na mincích jsou jména nebo signatury
monetariů – vydavatelů. 1 Jménem, nebo jeho derivátem, bylo potvrzeno
oprávnění emitenta minci vydat. Ražbou mincí byli pověřováni státní úředníci a
někdy bylo možné si mincovnu pronajmout. V neklidných dobách si právo mincovat
uměli mocní podnikavci také přivlastnit. Z velkého počtu postav monetariů si
připomeneme dvě. Denár monetaria T. Deidiuse vydaný v letech 113–112 př. n. l.
má jméno vydavatele jako nápis v úseči reverzu, pod nohama dvojice bojovníků.
Na averzu je hlava Merkura, doprovázená jménem města, kde byla mince
vydána. ROMA je tentokrát provedeno jako výtvarně pozoruhodná ligatura. Druhý příklad, mince z doby Augustovy, má nejen podstatně větší podíl písma,
ale je zároveň i nabyt informacemi. Monetariem je T. Crispinus a jeho jméno
tvoří půl opisu. Druhá půle zní INVIP AAAFF. První pětice písmen je zřejmě
značkou dílny. Druhá, AAAFF je zkratkou tradiční formule určená monetáriům,
která zní „aere argento auro f lando feriundo“. Uprostřed opisu je pak velké
SC, tedy senatus consulto – se souhlasem senátu. Druhá strana mince má písmo v
třířádkovém nápisu ve zkratkách AUGVSTV (Augustus) TRIBVNIC (Tribunicia)
POTEST (Potestas), tedy „Augustus - tribun lidu“. Okolo je vavřínový věnec a
perlovec. Z typografického hlediska je zajímavé řešení nedostatku
prostoru ve jménu císaře, kde „T“ je vysunuto nad horní účaří.
Výhradně praktické využití písma se s vývojem společnosti proměňovalo a
obohacovalo. Vydavatelé objevovali další možnosti, které texty na mincích
nabízely. Byly to aktuální politické náměty, které se často kombinovaly s
tradičními. Za mnohé uvedeme jeden příklad, který nás zároveň posune k přelomu
republikánského a císařského období. Událostí, která tuto změnu zahájila, bylo
zavraždění Gaia Iulia Caesara, ostatně prvního Římana, kter ý vydal minci s
vlastním portrétem. Mince byla jedním z mnoha signálů ref lektujících důvody,
které k atentátu vedly. Spiklenci Caesara podezírali, že chce zrušit republiku
a získat samovládu. Proto ho nakonec 15. března roku 44 př. n. l. ubodali v
senátu. Spiklenci však určitě nebyli ideově důslední. Například jeden z
nejvýznamnějších, Brutus, nedlouho potom vydal minci, také se svým portrétem.
Její revers připomíná politickou vraždu dvěma dýkami a textem EID . MAR, tedy
březnové idy, Idus Martinae – datum Caesarovy smrti.
Císařské období římských dějin je zalidněno množstvím pozoruhodných osobností,
vládců a jejich žen. Tradiční pravidlo zobrazovat na mincích jen bohy a
zemřelé osoby porušil, jak už víme, jako první Caesar. Od té doby se to stalo
pravidlem, zcela ve shodě s novým politickým systémem. Portréty císařů a
císařoven provázely opisy se jmény, tituly a vykonávanými úřady. Jejich
neúnosnou délku redukovaly různé ustálené zkratky a časté ligatury. Mezi
nejznámější zkratky patří IMP (imperator), AVG (augustus), CAES (caesar), PONT
MAX (pontifex maximus), CONS (consul). Kupodivu se někdy zkracovala i jména
císařů. Můžeme si tedy představovat, jaký interní „boj“ o prostor, pro
jednotlivé části textu, se asi odehrával na minimální ploše mincovního obrazu.
Ze stovek ražeb vybíráme jednu z konsekračních mincí, v tomto případě vydanou
Markem Antoniem na počest jeho předchůdce Antonina Pia (obr. 6) Avers s
portrétem má legendu DIVVS M ANTONINVS PIVS. Počátek opisu, tedy slovo „divus“
(božský) je ve shodě s informací reverzu, totiž s opisem CONSECRATIO
(zbožštění). Mince ref lektuje obřad k poctě zesnulého císaře Antonina Pia,
při kterém na hranici shořela jeho f igurina a vypuštěný orel symbolizoval
panovníkovo nanebevstoupení.
Ani markantnější zapojení textu nenarušilo dominanci hlav a f igur na
mincovních obrazech. Jen na drobných ražbách se poměr někdy obrátil.
Následující příklad je kuriózní. Nejedná o minci, ale o známku zvanou tessera,
tedy o jakousi kovovou vstupenku, jednu z těch, které se razily pro různé
společenské akce. Avers bez písma obsahuje f igurální reliéf, který tuto
známku identif ikuje s velkou pravděpodobností jako vstupenku do nevěstince.
Číslovka VI ve vavřínovém věnci v takovém případě asi označovala druh
objednané a předplacené služby.
Dějiny impéria určovaly činy císařů, poměr sil v senátu a významná válečná
tažení. Zcela ve stínu takových událostí mělo za vlády císaře Tiberia dojít v
provincii Judea k popravě nepříliš známého proroka Ježíše Nazaretského. O jeho
životě a skutcích čteme v Novém zákoně, kde se motiv peněz, přesněji mincí,
objevuje vícekrát. 4 Známý je pokus židovských hodnostářů prokázat Kristovy
protistátní, rozumí se protiřímské, postoje. Na otázku, jestli je správné
platit císaři daň odpověděl ale tak, že intrika nevyšla. Podle Bible se Ježíš
ptá: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův“. Ježíš jim řekl:
„Odevzdejte tedy, co je císařovo císaři a co je Božího Bohu.“ Ježíšova otázka
mimochodem uvádí současně obraz i text, jako jednotu dvou prvků tvořících
minci, jako celek se státoprávními důsledky. Z pohledu hlavního města říše byl
Ježíšův případ bezvýznamný, i když my už víme, že stál u zrodu nového velkého
náboženství. Trvalo ale ještě dlouho, než následovníci ukřižovaného Ježíše
Krista zasáhli markantně do dějin Říma.
Za následovníků císaře Tiberia se ale ještě nic takového neprojevilo. Neklidná
provincie Judea se však na římské mince přece dostala. Na závěr připojujeme
sestercius z roku 71, na jehož averzu je císař Vespasianus, na reverzu
symbolická scéna římského vítězství nad židovským povstáním s opisem IVDEA
CAPTA, tedy Judea podrobená.
Další vývoj antického světa, ovládaného Římem, dospěl roku 395 k jednomu ze
svých mezníků. Dosavadní římská říše se rozdělila na dvě části, západní a
východní. Dějiny západořímské říše se pak def initivně uzavřely roku 476, když
se jejím pánem stal germánský velitel Odoakar.
