Ve spolupráci s Polabským regionálním muzeem v Poděbradech a Muzeem východních Čech v Hradci Králové představilo Národní muzeum unikátní české stříbrné poklady z období okolo roku 1000. Výstava „Nejstarší stříbrné poklady“ představuje ucelený obraz mincovnictví v počátcích českého státu. Bezesporu největším lákadlem výstavy je tzv. „Poděbradský stříbrný poklad“ – největší poklad nejstarší české měnové jednotky tzv. denárů velkého střížku z 10. století (1400 mincí). Výstava obsahuje více jak 2000 mincí (celkem přes 2,5 kg stříbra), z toho i nejstarší typ české mince – denár Boleslava I. z 60. let 10. stol.
Počátky českého mincovnictví
První českou minci, denár tzv. velkého střížku, dal vyrazit kníže Boleslav I. (935–972) někdy před rokem 966. Vzorem mu byly soudobé ražby bavorských vévodů a švábských biskupů. Denáry o průměru okolo 21 mm vyrobené takřka z ryzího stříbra (990/1000) vážily přes 1 g. Tato mince platila až do roku 1050, kdy Břetislav I. provedl mincovní reformu a s novou hmotnostní jednotkou zavedl mince menší a lehčí (denáry tzv. malého střížku). České mincovnictví 10. století dosáhlo největšího rozmachu v 90. letech, kdy došlo k ohromnému nárůstu objemu ražby mincí. Tehdy byl ve všech českých mincovnách ražen podle vzoru denárů anglosaského krále Ethelreda II. mincovní typ ruka/poprsí.Jedná se o nejrozšířenější české denáry a proto jsou považovány za tzv. obchodní mince. Na přelomu tisíciletí došlo k významné krizi českého státu. Boje o trůn mezi bratry Boleslavem III., Jaromírem, Oldřichem a jejich strýcem Vladivojem spolu se vzrůstající mocí polského státu měly za následek okleštění přemyslovského území na samotné Čechy a posléze i na jejich krátké ovládnutí polským knížetem Boleslavem Chrabrým v letech 1003– 04. Průvodním jevem těchto zvratů byla redukce mincoven a citelný úbytek objemu ražeb mincí, což se projevilo i v jejich výskytu v pokladech. Kontinuita českého mincovnictví však byla přesto zachována. Nový rozvoj přichází s překonáním krize roku 1004, který je spojen s návratem přemyslovských knížat Jaromíra a z vyhnanství a s usednutím prvního z nich na pražský knížecí stolec.
Obchod a transevropská obchodní magistrála
Hybnou silou pro zavedení české měny byla nepochybně skutečnost, že přes české území v této době procházela transevropská obchodní magistrála spojující islámské Španělsko s oblastí Středního Východu. Touto cestou se mimo jiné ubíral v roce 966 vyslanec kordóbského chalífa Ibrahim ibn Jakub, který ve svých zprávách zachoval svědectví o pražském tržišti, tam používaném měnovém systému (1 kirát [denár] = 10 plátěných šátečků) a nejstarších cenových relacích v Čechách vůbec. Za jeden denár bylo tehdy možné koupit 10 slepic, nebo množství pšenice pro člověka na jeden měsíc, či ječmene na 40 dní pro jízdního koně. Hodnota jednoho denáru tedy byla natolik vysoká, že se v domácím prostředí uplatňovala pravděpodobně jen velmi málo, převahu si i nadále udržela především naturální výměna. Největší podíl na pražském trhu měl obchod s otroky mířícími do islámského světa, který byl organizován českými panovníky ovládajícími v 10. století podstatnou středoevropskou část oné magistrály. Jeden otrok tam měl cenu 300, mladá otrokyně až 600 denárů. Dochované poklady tak patřily především cizím kupcům či předním mužům ve službách českého knížete. S krizí českého státu a s postupem křesťanství však od počátku 11. Století zisky z tohoto obchodu výrazně klesaly a význam magistrály postupně upadal. České hospodářství se tak muselo obrátit k využívání svých vlastních vnitřních zdrojů.
Vydavatelé mincí
S ražbou mincí začal kníže Boleslav I. (935–972) a po něm v ní pokračovala všechna vládnoucí knížata. Vládní denáry velkého střížku tak razila knížata Boleslav II. (972–999), Boleslav III. (999–1002, 1003), Vladivoj I. (1002–1003), Jaromír I. (1004–1012, 1033–1034), Oldřich I. (1012–1034) a Břetislav I. (1035– 1055). Souběžně s nimi však mincovali také někteří další příslušníci přemyslovského rodu, jejich příbuzní a biskupové. Jejich jména se objevují v opisech mincí. Boleslav I., jako jeden z prvních panovníků své doby, nechal na jednu z variant prvních českých mincí zvěčnit vedle svého jména i jméno své manželky Biagoty (BIAGOTA CONIUX – Biagota manželka). Zcela ojedinělým úkazem jsou samostatné ražby manželky Boleslava II. Emmy (+1006). Tato žena, dcera italského krále Lothara (+950) a Adelheidy (+999, pozdější manželky císaře Oty I.) a vdova po západofranském králi Lotharovi (+986), razila mince s uvedením titulu regina – královna, na kterých chybí jméno panovníka a jejího manžela Boleslava. Dosud ne zcela jednoznačně vysvětlené je mincovnictví Soběslava (+1004), bratra druhého pražského biskupa Vojtěcha a syna Slavníka. Pravděpodobně mohl razit z titulu příbuzenství s panujícím rodem. V 10. století se nejen u nás objevují první ražby biskupů. Z pražských biskupů tak možná razil již biskup Vojtěch, pravděpodobně pak biskupové Thidag a Šebíř. V době krize byly mimo jiné vydávány i mince bez uvedení jména panovníka nebo s nečitelnými opisy. Na počátku 11. století razili souběžně s panovníkem ve svých údělech vždy i jejich pozdější nástupci (za Jaromíra Oldřich, za Oldřicha Břetislav a za Břetislava I. Spytihněv II.).
Mincovny a mincmistři
Nejstarší české denáry byly zprvu raženy pouze v pražské mincovně, jak o tom svědčí opisy (PRAGA CIVITAS). Na přelomu 80. a 90. let 10. století začaly razit i další mincovny. Nejprve pravděpodobně Soběslav na Libici a na Malíně, poté vznikly další vládní mincovny na Vyšehradě a v Olomouci a nakonec i „královská“ mincovna Emmy na Mělníce. Současně s růstem počtu mincoven se vedle jejich názvů u některých z nich objevila v opisech jména mincmistrů. V Praze tak razí mince mincmistr Omeriz, Anei, Nacub, Ioez, Mizleta a Elfzige, na Vyšehradě Conrad a Athaz a v Olomouci před svým odchodem do Prahy Mizleta. Jména mincmistrů svým původem (slovanským, židovským, germánským, latinským i řeckým) dokládají důležité postavení Prahy jako „velikého trhu Slovanů“ na transevropské obchodní magistrále a jeho mezinárodní charakter. V době krize byl počet mincoven omezen na pražskou a vyšehradskou. Po roce 1004 se kníže Jaromír spolu se svým bratrem Oldřichem pokusili o obnovu, nenavázali však přímo na předkrizový stav. Jaromír tak založil mincovny v Plzni a v Kouřimi, Oldřich v Chrudimi. Všechny nové mincovny vznikly na obchodní magistrále s cílem co nejefektivnějšího využití jejího bohatství ve prospěch státu. Otázkou zůstává, kde své mince razili pražští biskupové. V současné době je jedinou mincí s menší či větší pravděpodobností přidělitelnou sv. Vojtěchovi (982–997) ražba jeho bratra Soběslava vyražená asi na Malíně. Denár s opisem HIC DENARIVS EST EPIZ biskupa Thidaga (998–1017) mohl být ražen, jak v Praze, tak na Vyšehradě. Mince biskupa Šebíře (1030–1067) pak mohly být raženy buď v Olomouci či spíše v Podivíně.
Nálezy mincí 10. století
Denáry tzv. velkého střížku však nacházíme především v bohatých pokladech severně od našich současných hranic obzvláště ve Slezsku, Pomořanech, při březích Baltského moře a na švédském ostrově Gotland, spíše výjimečně pak v Podunají, v severním Německu, Bělorusku a Rusku. Z českého území máme evidováno 80 nalezišť mincí 10. století, z toho v 18 případech se jedná o nálezy s více jak 10 mincemi. Největším pokladem těchto mincí je nález z Poděbrad z roku 1936 čítající přes 1408 mincí. Obsahuje naprostou většinu typů českých denárů Boleslava I., Boleslava II. a Soběslava. Časově na něj navazuje poklad z Hradce Králové z roku 1970, který obsahuje 413 mincí z období panování českého knížete Boleslava II. a jeho synů Boleslava III., Jaromíra I. a Oldřicha I. Mezeru v tomto pokladu zaplňuje nález z Chodovlic z roku 1928 čítající 156 mincí z doby krize českého státu se vzácnými ražbami knížete Vladivoje. Mimo tyto unikátní poklady jsou na výstavě vidět dochované části pokladů z Čistěvsi, jehož součástí jsou zlomky šperků, z Komárova u Opavy s unikátní soškou tzv. beránka Božího a části pokladů z Kelče, nálezu tzv. zlomkového stříbra, a Staré Boleslavi s ukázkou ojedinělých ražeb kněžny Emmy reginy. Celkový obraz českého mincovnictví a jeho napojení na dálkový obchod dokreslují nálezy jednotlivých ztrátových kusů či drobných souborů. Mezi nejstarší nálezy mincí 10. století tak patří nálezy bavorskošvábských mincí z počátku 2. poloviny 10. století a jejich napodobenin nalezených na Pražském hradě a na Libici.
Ikonografie Denárů
Obrazová náplň českých denárů je velice bohatá. Za vlády tří Boleslavů najdeme na mincích vyobrazení kříže, kaplice, kotvy, meče, rajského ptáka, Kristovy hlavy, ruky Boží a poprsí panovníka, tedy většinou výjevy s křesťanskou tematikou. Jako vzory sloužily českému mincovnictví především mince bavorské a švábské, později anglosaské, byzantské a skandinávské. Zatímco u některých mincí je původ vzoru zřejmý, u jiných nelze vyloučit i domácí původ. Opisy na vládních mincích nesou jméno panovníka s titulem (BOLESLAVS DVX), označení mincovny a později i mincmistrů. Obdobně jsou zde uvedena i další jména vydavatelů a mincoven. Za vlády knížete Jaromíra dochází k postupné změně v ikonografii denárů, kdy se vedle obrazově jednoduchých typů 10. Století začínají objevovat nové motivy převzaté z byzantských mincía s nimi i jemněji zpracované mincovní obrazy. Jde především o vyobrazení a texty opisů spojené s Kristem (DEXTERA DEI či IHC DNS NOSTER). Poprvé se také objevuje na minci jméno patrona sv. Václava. Za knížete Oldřicha je pak i Kristův portrét přímo nahrazen Václavovým obrazem. K největšímu rozmachu pak dochází za Břetislava I., kdy se k ikonografické pestrosti připojuje i rozmanitost ve jménech dalších světců. Po celé období byly také raženy mince s nečitelnými opisy, tzv. koruptelami. Ve srovnání s ražbami naprosté většiny evropských států bylo po ikonografické stránce české mincovnictví této doby velmi kreativní.
