UPOZORNĚNÍ: Vánoční provoz. Otevírací doba, garance dodání do Vánoc!
E-shop

VÝCHODONĚMECKÁ
MARKA



Časopis Mince&Bankovky
Jan Schönfeld


Po pádu nacistického režimu se vztahy mezi někdejšími spojenci začaly notně zhoršovat. Rozdílné ekonomické, vojenské, a především geopolitické zájmy vedli ve svém důsledku až k rozdělení země na východní a západní část.

V červnu 1945 došlo k ustanovení Sovětské vojenské správy (Sowjetische Militäradministration in Deutschland – SMAD), která převzala civilní moc na obsazeném území.

Na postupimské konferenci se zástupci Velké Británie, Francie, Spojených států a Sovětského svazu dohodly na demilitarizaci a rozdělení Německa do čtyř okupačních zón.

Následující měsíc byly na základě nařízení SMAD ustanoveny orgány německé ústřední správy, v kterých získali dominantní vliv komunisté.


Rozdílné geopolitické zájmy někdejších spojenců vedli k stále větší eskalaci vzájemných vztahů, které se zrcadlili i v rozdí lném přístupu k obsazenému území. Zatímco Sovětský svaz se z východní zóny snažil vytvořit loutkový stát, Spojené státy, Velká Británie a Francie usilovali o demokratizaci Německa.

Měnová reforma

Roznětkou k rozdělení země na dva samostatné státy se stala měnová reforma z 18. června 1948, kterou došlo k ukončení platnosti Reichsmark a Rentenmark v západních sektorech a jejím nahrazením nově vzniklé Deutsche Mark. Vzhledem k tomu, že říšské marky byly v sovětské okupační zóně stále legálním platidlem, přesunula se značná část oběživa na východ, což ve svém důsledku vedlo ke skokovému znehodnocení staré měny.

Přestože Sověti vyjádřili 19. června 1948 překvapení, na celou situace se předem připravovali. Ještě před vyhlášením reformy došlo v Sovětském svazu k vytištění samolepicích kuponů, které byly distribuovány mezi jednotlivé okresní úřady.

První připsání kupónů začalo 19. června 1948 a už 23. se of iciálně zahájilo okolkování.

V politické oblasti se sovětské vedení rozhodlo zareagovat totální pozemní blokádou Berlína. Hlavní město se obdobně jako zbylé části Německa dělilo do čtyř sektorů pod správou jednotlivých okupačních mocností, ovšem svou geograf ickou polohou se jako celek nacházelo uvnitř sovětské zóny. Této izolace se rozhodl Sovětský svaz využít a pod záminkou ochrany jím kontrolované části Německa před spekulanty s měnou nechal uzavřít všechny přístupové cesty do města s úmyslem nechat obyvatele zcela vyčerpat a vyhladovět.

Stalin tímto krokem usiloval o prolomení odporu západu a rozšíření své sfér y vlivu na celé Německo. Blokáda trvala od 24. června 1948 až do 12. května 1949. Během této doby se tak západní sektory Berlína ocitly odříznuty od veškerého pozemního zásobování, a to včetně vodních cest a dodávek elektrické energie. Američané a Britové se k blokádě postavili čelem a bez „horkého“ konf liktu situaci vyřešili leteckým mostem.

Díky jedinečné organizaci, technice a lidské dovednosti bylo během jedenáctiměsíční blokády dopraveno do Berlína na 2,2 milionu tun potravin, uhlí, stavebního materiálu a dalšího zboží v přibližně 277 000 letech.

Pro Sovětský svaz se však ve výsledku blokáda ukázala jako kontraproduktivní, neboť nejen že Stalin nedosáhl svých cí lů, ale současně i kooperace mezi západními mocnostmi a německým obyvatelstvem stmelila vzájemné vztahy. Po ukončení blokády se západní spojenci vyslovili pro souhlas s novou západoněmeckou ústavou a 7. září 1949 vznikl nový stát Spolková republika Německo (Bundesrepublik Deutschland – BRD). Východní zóna na nastalou situaci 7. října 1948 zareagovala obdobně, když vyhlásila druhý německý stát a de facto sovětský satelit Německou demokratickou republiku (Deutsche Demokratische Republik – DDR).

Východoněmecká marka

Pouhý měsíc po měnové reformě byla 24. července 1948 došlo k vydání první emise východoněmeckých bankovek tištěná v Sovětském svazu. Jednal ose celkem o osm nominálních hodnot po 50 Pf, 1, 5, 10, 20, 50, 100 a 1000 marek jejichž vzhled a technické zpracování vycházelo ze sovětských rublů.

Až do roku 1964 zněl of iciální název východoněmecké měny Deutsche Mark von der Deutschen Notenbank. Na západě se jí však zkráceně přezdívalo Ostmark nebo East Mark.

V roce 1957 přistoupila východoněmecká vláda v reakci na porušení valutových pravidel k Akci blesk, v rámci, které došlo k výměně stávajících bankovek za nové vzory. Bankovky s letopočtem 1955 byly vydány v hodnotách 5, 10, 20, 50 a 100 marek vycházeli ze stejného designu jako vzor 1948, liší se ale jen drobnými nuancemi v detailech, barevném odstínu a vodoznaky, přičemž platnost stávajících platidel byla vyjma 50feniku ukončena. Výměna probíhala 13. října 1957 od 12 do 22 hodin, kdy bylo obyvatelům na základě předloženého občanského průkazu vyměněno nejvýše 300 marek na osobu v poměru 1:1, zatímco vyšší částky se upisovali na bankovní účet. Díky kurzu 1:1 ale nedošlo ke znehodnocení úspor jako se tomu stalo o čtyři roky dříve v Československu.

Mezi lety 1964 až 1967 se of iciální název východoněmecké měny zkrátil na Mark der Deutschen Notenbank (MDN). V souvislosti s ústavními změnami z let 1968 a 1974 v rámci kterých se mimo jiné změnil of iciální název státu došlo opět k přejmenování měny na Mark der Deutsche Demokratische Republik (Mark der DDR) (M). Značka NDR a název státní banky z Deutsche Notenbank na Staatsbank der DDR.

V souvislosti s tím rozhodla Rada ministrů NDR 30. července 1964 o zavedení nového vzoru bankovek, která byla tištěna v hodnotách 10, 20, 50 a 100 M.

Mince vyražené před změnou názvu znějící na Deutsche Mark zůstali poté i nadále v oběhu a postupně byly na počátku 80. let nahrazeny novými vzory.

Do oběhu byly následně vydány i nové bankovky po 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500 Mark.

Vztah východoněmecké marky k zahraničí

Ačkoliv došlo sice k of iciálnímu stanovení vzájemné parity mezi východní a západní markou, ve skutečnosti se vzhledem k omezenému vývoznímu profilu NDR jednalo de facto o bezcennou měnu. Podobně jako v Československu byly i zde ceny výrobků stanoveny.

Na počátku roku 1964 přistoupila poté východoněmecká vláda k Zwangsumtausch (nucená výměna), kdy většina návštěvníků z cizích zemí byla vyzvána k výměně určité části Deutsche Mark (nebo jiné západní měny) za východoněmecké marky v poměru jedna ku jedné za každý den pobytu. Od 13. říjnem 1980 platila poté povinnost vyměnit za každý den nejméně 25 DM. I na toto nařízení se však vztahovaly i určité výjimky, kdy na příklad turisté, kteří si rezervovali hotelové pobyty ve východním Německu v západních markách, byly osvobozeny od minimálních devizových směn.

Obdobnou výjimku dostali i příslušníci západních spojeneckých vojenských jednotek umístěných v Západním Berlíně, a to částečně proto, že západní spojenci neuznali autoritu NDR k regulaci činnosti jejich vojenského personálu ve východním Berlíně.

Zánik východoněmecké marky

Po sjednocení Německa došlo k ukončení platnosti východní marky a jejím nahrazení za DM. 1. července 1990 byla obyvatelům východního Německa směněna platidla na DM, a to až do výše 4000 marek na osobu, s výjimkou dětí a důchodců. Větší částky úspor, f iremních závazků a úvěrů na bydlení byly převedeny v poměru 2:1, zatímco tzv. "Spekulativní peníze", získané krátce před sjednocením, se převáděly v poměru 3:1. Tyto nafouknuté směnné kurzy zamýšlela vláda Spolkové republiky Německo jako masivní subvence pro východní Německo a mezi ekonomy dodnes zůstává kontroverzní. Přičemž někteří argumentují tím, že výměna měny je nejpraktičtějším způsobem rychlé sjednocení německé ekonomiky, zatímco druzí poukazují na skutečnost, že výměna zvýšila nerovnováhu mezi západem a východem země tím, že těmito subvencemi nepřinutila východoněmecký průmysl k vyšší konkurenceschopnosti.

Zničení platidel

Zničení neplatných platidel proběhlo v několika fázích. Už v roce 1990 byla část oběžných mincí čítající 4500 tun roztavena ve společnosti Rackwitz. Většina papírových platidel čítajících cca 620 milionů kusů bankovek v nominální hodnotě 100 miliard Marek byla poté uskladněna v letech 1990 a 1991 v pískovcových jeskyních u Thekenberge u Halberstadtu. Celkově zde bylo uloženo 3000 tun bankovek, vkladních knížek a šeků, které přinesl vojenský konvoj ze Staatsbank der DDR v Berlíně. Měna se stala majetkem Kreditanstalt für Wiederaufbau (KfW) v roce 1994, a to sloučením se Staatsbank Berlin (název po sloučení pro Staatsbank der DDR). 13 km (13 mi) tunelový systém byl vybudován při nucené práci během druhé světové války a používán národní lidovou armádou pod kódovým označením „Malachit“, nebo táborový komplex KL-12 NVA- -Nr.16 / 630. Byl to bunkr s největším podlahovým prostorem a byl používán k ochraně zařízení a munice, které by byly potřebné pro válku. Peníze byly chráněny proti krádeži betonovými stěnami o tloušťce 2 metr y a těžkými ocelovými dveřmi. Z důvodů nákladů byly peníze ponechány na hnilobu pod přirozenou vlhkostí, ale byly dále pokryty štěrkem.

červenci 2001 bylo zjištěno, že dva obyvatelé Halberstadtu (ve věku 24 a 26 let) získali vstup do tunelového systému prostřednictvím nezabezpečeného otevření a vyrazili s četnými bankovkami. Dva obyvatelé byli odsouzeni za trestný čin a odsouzeni na čtyři měsíce ve vězení a tři roky probačního období. Dále museli zaplatit 120 EUR neziskové organizaci. K této krádeži se připisuje vzhled sběratelů neobsazených poznámek 200 a 500 značek a nikdy nevydané vojenské měny. Z důvodu krádeže a zpomalení hniloby se KfW rozhodl spálit starou měnu. V období od dubna do června 2002 bylo 298 kontejnerů zbytkových měn spáleno v spalovně (šest kontejnerů za den) spolu s odpadem z domácností. Poslední kontejner byl vypálen dne 25. června 2002.

www.mince-bankovky.cz • Šéfredaktor: Jakub Tureček • Periodicita: dvouměsíčník • Místo vydání: Praha • Evidenční číslo: MK ČR E 17777 • ISSN: 1214-6757