UPOZORNĚNÍ: Vánoční provoz. Otevírací doba, garance dodání do Vánoc!
E-shop

Lilie a leopard
Stoletá válka mezi Francií a Anglií
Ambiciózní politici a svatá panna (1415–1435)



Časopis Mince&Bankovky
Sebastian Steinbach


Jako Stoletá válka se označuje válečný konflikt mezi Francií a Anglií na přelomu 13. a 14. století. Impulsem k rozpoutání války se stal boj o dědictví francouzského trůnu po smrti krále Karla IV. Vojenské konflikty, které včetně období klidu, trvaly více než sto let, byly určovány bojem mezi znepřátelenými šlechtickými rody Orleánských a B urgundských uvnitř Francie a bojem o zástavní vlastnictví anglické koruny. Během války byly stanoveny rozhodující podmínky pro změnu vývoje v ražbě mincí a peněžním hospodářství obou zemí.

Neklid v míru (1396–1415)

Klid zbraní v roce 1396 využila francouzská i anglická strana stejným způsobem, k urovnání vlastních vnitropolitických problémů (srovnej rodokmen). Po smrti krále Eduarda III. v roce 1377 nastoupil na anglický trůn jeho teprve desetiletý vnuk Richard II. (1377–1399). I když byl zpočátku vnímám sporně a za nezletilého krále prováděl vladařské úkony královský rada, záhy se projevil jako odvážný a diplomaticky jednající panovník, který bez povšimnutí nenechával ani mincovnictví V této době se v Anglii kvůli financování vojenských operací kvalita mincí na rozdíl od Francie nezhoršovala, naopak anglické mince byly vzhledem k obsaženému stříbru dokonce podhodnoceny, proto je jiní panovníci rádi v obchodu skupovali a nechali z nich razit nové mince.

Krátce po dosažení dospělosti ve věku panovníkových 14 let došlo v Anglii k povstání (Peasant‘s Revolt) sedláků, jimž se pod vedením Wata Tylera dokonce podařilo proniknout až do Londýna a bezprostředně ohrozit život krále. Richard dokázal vlastním vyjednáváním situaci uklidnit a povstalce přiměl k odchodu, přičemž jim slíbil velké ústupky. Po odchodu povstalců ovšem svolal své jednotky a odrazil zbytky povstání. Trest pro rebely byl na tehdejší poměry umírněný; od masové popravy se upustilo. Pro výstrahu bylo popraveno jen několik vůdců povstání.

Na rubové straně této drobné anglické mince je uveden název mincovny v rozích velkého kříže CIVI–TAS–LON– DON.

Přísliby učiněné rolníkům sice splněny nebyly, ale zážitky mladého krále přiměly alespoň k umírněné daňové politice.

Konf likt s Francií nadále určoval dění v zahraniční politice. Po několika víceméně neúspěšných operacích se Richard II. v roce 1396 rozhodl k neobvyklému kroku – oženil se s teprve osmiletou Isabelou z Valois, dcerou francouzského krále Karla VI. (1380–1422). I když manželství nepřineslo dlouhodobě mír, znamenalo alespoň delší přestávku k dalšímu nadechnutí. Právě přiblížením k Francii a nešťastným postupem při obsazování politických funkcí se Richard stále více vzdaloval parlamentu. V roce 1399 došlo k revoltě šlechticů, v jejímž průběhu byl Richard zajat, uvězněn v Toweru a nakonec donucen, aby se zřekl trůnu. O necelý půl rok později byl ve vězení zavražděn.

Na jeho místo nastoupil dne 13. října 1399 Jindřich IV. (1399–1413), bývalý vévoda z Lancasteru a vůdce povstání proti Richardovi II., který byl vůči Francouzům spíše zdrženlivý. Za doby jeho vlády docházelo k povstáním králových nepřátel (např. Walisů), která jeho nejstarší syn Jindřich všechna potlačil. Dne 20. března 1413 král Jindřich IV. zemřel na následky kožního onemocnění, pravděpodobně lepry, a jeho syn se stal anglickým králem jako Jindřich V. (1413–1422) (obr. 2). Jindřich poté, co upevnil svou vládu, zacílil zahraniční politiku opět na Francii a začal připravovat novou invazi.

Také ve Francii, která byla válkou zpustošena daleko více než její nepřítel, byly problémy s nástupnictvím na trůn. Vládnoucí král Karel VI. Šílený (1380–1422) stále více podléhal duševní nemoci a nejbližší příbuzní se už přeli o dědictví. Na jedné straně stál Ludvík z Valois, vévoda z Orleáns (1372–1407), mladší bratr krále, a na straně druhé Johann Ohnefurcht, vévoda z Burgundska (1371– 1419). Mezi nimi taktizovala mladá královna Alžběta Bavorská z rodu Wittelsbachů (1371–1435). V roce 1407 nechal Johann Ohnefurcht svého soka Ludvíka z Valois zákeřně zavraždit a mezi Armagnaky (příznivci vévody z Orléans) a Bourguignony (příznivci vévody z Burgundska) vypukla otevřená válka. Obě strany hledaly spojence – povolaly na pomoc právě ty Angličany, kteří se rozhodli podporovat burgundskou stranu.

Drama podle Shakespeara

„A šlechtici v Anglii, nyní v posteli, jednou proklejí, že zde nebyli.“ Tato významná slova vložil anglický dramatik William Shakespeare do úst svému hrdinovi Jindřichu V. (1413–1422) před jednou z nejvýznamnějších bitev Stoleté války – u Agincourtu.

Brzy po nástupu Jindřicha V. na trůn usilovaly obě strany ve francouzské občanské válce o jeho přízeň. Jindřich V. zdánlivě na dlouhá a obtížná jednání přistoupil. Takto získaný čas ale využil k sestavení armády a přípravě na invazi. Nová válka proti Francii zároveň odváděla pozornost od vnitropolitických nepokojů a anglické šlechtice svazovala proti společnému nepříteli. Při volbě jednotek se ovšem nechtěl spoléhat jenom na šlechtické vojsko rytířů, patrně na základě negativních zkušeností z dosavadního průběhu války,proto naverboval v boji prověřené, dobře vybavené a přímo jemu podřízené žoldáky.

V srpnu 1415 se konečně 10 000 anglických vojáků přepravilo s cílem vylodit se v Normandii. Zatímco se Francouzi přeli o to, kdo by měl být hlavním velitelem armády, obsadil Jindřich město Harf leur, které již 22. září muselo kapitulovat. Vítězství bylo ale těžko vykoupené – polovina anglického vojska přišla kvůli epidemii o život nebo byla zraněna v boji. Jindřich se proto rozhodl, že nejprve potáhne na Calais a tam počká na posily. Zraněné vojáky poslal spolu s kořistí a loďmi, které se zachovaly, zpátky do Anglie. Nyní se ale každý musel spoléhat jen a jen na sebe a tažení zpět probíhalo složitěji než se původně předpokládalo.

Francouzský „Connétable“ Karel I. d‘Albret, bývalý podřízený Bertranda du Guesclina, vyhrocenou situaci zklidnil tím, že bez dlouhého přemítání burgundské vojsko poslal zpět, a odpochodoval jen s francouzským vojskem. Jen tak mohl zabránit tomu, aby rytíři nebojovali vzájemně mezi sebou a neztratili nepřítele ze zřetele.

S 12 000 až 25 000 muži (zdroje nejsou jednotné) obsadil Karel I. d‘Albret veškeré mosty přes řeku Somme a nechal Angličanům jen jednu únikovou cestu u Maisoncelle. Angličané zaujali pozice mezi dvěma lesíky, aby si ušetřili útok nepřátelské kavalérie z boku a čekali na nepřítele.

A francouzské vojsko znovu nedokázalo vyčkat na útok a bez podpory vojáků schopných boje na dálku se řítilo vstříc anglické smršti šípů. Důsledky byly ještě ničivější než u Kresčaku v roce 1346! Na večer dne 25. října 1415 byla Francie oloupena o velkou část svého politického vedení. Více než 5000 francouzských rytířů (obr. 6) a dalších 5000 pěšáků padlo v bitvě, mezi nimi i prominentní osobnosti jako Jan I., vévoda z Alencon (1385–1415); vévoda von Brabant a Limburg (1384–1415); Eduard III., vévoda z Bar (1377–1415); Johann de Montaigu, arcibiskup ze Sens; Filip Burgundský, hrabě z Nevers a Rethel i „Connétable“ Karel I. d‘Albert. Ostatní padli do anglického zajetí např. Karel, vévoda Orleánský (1394–1456); Jan I., vévoda Bourbonský (1381–1434) a Jan II. Le Maingre, maršál francouzský (1366–1421) – mnozí z nich už nikdy neměli spatřit rodnou vlast.

Ve srovnání s tím byly ztráty anglické strany ve výši 1600 mužů výrazně menší. Vítězství bylo tak zničující, že se Jindřichovi V. v následujících letech podařilo skoro bez překážek dosáhnout svých válečných cílů a během pěti let si podrobit skoro celou severní Francii. Zároveň z východu zaútočili Burgunďané, kteří v roce 1418 dobyli Paříž a zajali Karla VI. a jeho ženu. Byla to nejčernější hodina francouzského království.

Svatba s následky

Jednání byla kvůli beznadějné situaci relativně krátká. Po pouze šesti měsících vyjednávání podepsali Karel VI. z Francie a Jindřich V. z Anglie dne 21. května 1420 mírovou smlouvu z Troyes. Podmínky byly pro francouzské království bolestné a ponižující: Karel VI. musel uznat nároky Jindřicha V. na trůn. Až do své smrti měl dále provádět panovnické úkony, poté měla koruna přejít na anglického panovníka. Jindřich V. se kvůli posílení tohoto spojení oženil s Kateřinou z Valois, dcerou Karla VI. Potomci z tohoto svazku by se automaticky stali králi Anglie a Francie. Zároveň byl Karlův pátý a jediný žijící syn Karel (VII). vyloučen z následnictví na trůn a válka byla oficiálně prohlášena za ukončenou. Dauphin (obr. 7 a 8) Karel (VII). se v té době nacházel v jižní Francii a vůbec nepomyslel na to, že by se dobrovolně vzdal trůnu. Alžběta vyřešila problém po svém. Prohlásila vlastního syna za nelegitimně zplozeného a vyloučila jej tak z následnictví na trůn. Ale účet vystavila bez převážné části francouzských šlechticů a duchovenstva, kteří nechtěli uznat anglického krále na francouzském trůně a přidali se na stranu mladého následníka, který si zřídil rezidenci v Chinonu.

Dne 31. srpna 1422 zemřel anglický král Jindřich V. na jednom z dalších vojenských tažení v blízkosti Paříže na následky úplavice. Jeho následnictví v Anglii a Francii nastoupil, tak jak bylo ujednáno ve smlouvě z Troyes, jeho jediný syn Jindřich VI. – malé dítě, které právě dovršilo věk 8 měsíců. Nárok anglické koruny na francouzský trůn nedokládá žádná mince lépe než mince Salut d‘or. Na lícové straně je vidět zvěstování archanděla Gabriela Panně Marii, který mezi oběma drží praporek se slovem AVE. Oba stojí za štíty se znaky Anglie a Francie; v opisu je Jindřich označen za dei gratia Francorum et Angliae Rex. Rovněž rubová strana vyjadřuje naději na mírovou personální unii obou států: francouzská lilie a anglický leopard stojí vedle latinského kříže, pod ním odkazuje gotické písmeno h na Jindřicha VI. (Henry).

Panovnické úkony za ještě dlouho nezletilého krále prováděl v Anglii jeho strýc Humphrey, vévoda z Gloucesteru, a ve Francii Jan z Lancasteru, vévoda z Bedforfu. Všechno běželo podle plánu, alespoň vojensky, u Crecant (1423) a Verneuil (1424) byly armády dauphina drtivě poraženy a zahnány za Loiru. Karel VII. byl výsměšně označován za „krále z Bourges“.

Druhá fáze Stoleté války byla provázena zhoršením kvality mincí ve velkém rozsahu. Nejdůležitější mincí z té doby byl typ mince zvaný f lorette, který by zaveden v roce 1417.

Svatá panna Johanka z Arku: zachránkyně a mučednice

Během této strastiplné fáze čerpali Francouzi novou naději v mladé dívce ze selské rodiny z Domrémy. Přesné datum narození dcery Jacquesa Darcse a Isabelle Romées se nedochovalo, ale ve 13 letech se jí měli poprvé ve vidině zjevit Sv. Kateřina, Sv. Markéta a archanděl Gabriel, kteří ji vyzvali, aby osvobodila Francii od Angličanů. Dne 1. března 1429 Johanka přijela na dvůr dauphina v Chinonu, kde se společně uchýlili do pokoje, aby mu představila jednu ze svých vizí.

Jak mladá žena dauphina přesvědčila, se nedochovalo. Ale co mohl Karel ještě ztratit? V té době to vypadalo, že jeho vládnutí nebude mít beztak dlouhého trvání. Johanku z Arku (zvaná také Panna Orleánská) byla odvezena do Poitiers, kde byla tři týdny intenzívně dotazována zástupci šlechty a duchovenstva. Několik dvorních dam dokonce prověřovalo její panenství. Zástupci se nakonec usnesli, že dají energické dívce šanci. Nechali pro ni vyhotovit zbroj a poskytli jí malý vojenský doprovod s pověřením dopravit do obsazeného Orleáns posily. Neuvěřitelné se stalo skutkem, Janě se nejen podařilo dne 29. dubna 1429 proniknout až do města, ale dokonce přesvědčila obklíčené, aby se odvážili k výpadu. Dne 7. května se otevřely brány a v čele s Janou z Arku se Francouzi vrhli na nepřátele. I přesto, že byla zasažena do ramene šípem, velela dále a podařilo se jí odrazit anglické jednotky a ukončit obléhání Orleánsu. V následujících týdnech zcela vyhnala Angličany z území jižně od Loir y a přispěla tak k tomu, že Dauphin Karel byl dne 17. července 1429 v Katedrále v Remeši korunován králem Francie.

Jana z Arku ovšem chtěla více – dalším cílem mělo být osvobození Paříže. Nový král se zdráhal, nakonec jejímu naléhání podlehl. Tažení ale skončilo již 8. září 1429 vojenskou porážkou a vzájemný vztah mezi Janou z Arku a Karlem VII. se přerušil. Král chtěl Paříž získat zpět raději cestou vyjednávání a část armády rozpustil. Jana neuposlechla jeho rozkaz a místo toho pokračovala ve vojenském tažení. Pro Karla se tak stala bezpečnostním rizikem, sám se pokoušel rozbít alianci mezi Burgunďany a Angličany.

Stalo se to, co se stát muselo. Karel VII. zradil svoji vojevůdkyni Burgunďanům, kteří ji 23. května 1430 v lese u Compiegne zajali a prodali ji za 10 000 zlatých Angličanům. Následoval monstrproces, Angličani předali Janu inkvizičnímu soudu v Rouen, který jí v první řadě vinil z kacířství. Výslechy trvaly tři měsíce, poté byla shledána ve dvanácti bodech ze 67 bodů obžaloby vinnou (mimo jiné kvůli nošení mužského oblečení a na ženu příliš krátkého střihu vlasů) a odsouzena k trestu smrti upálením.

Ráno dne 30. května 1431 odvážně vystoupala na hranici v Rouen, ačkoliv se přiznala k vině, ale odmítla kacířství. Měla tak být celoživotně uvězněna v církevním vězení, ale Angličané nechtěli mučednici. Její popel byl rozprášen do Seiny, aby se zabránilo vzniku kultu jejích relikvií.

Teprve o 24 let později nechal právě Karel VII. proces znovu otevřít – protože teď byla zapotřebí francouzská mučednice! V roce 1456 byla ve všech bodech obžaloby zproštěna viny. Zodpovědní za chybný rozsudek ovšem nebyli nikdy hnáni k zodpovědnosti. Pro její matku, která nikdy nepřestala věřit ve schopnosti a božské poslání své dcery, bylo toto osvobození velkým zadostiučiněním. O skoro 500 let později, dne 16. května 1920, byla Jana z Arku papežem Benediktem XV. (1914– 1922) prohlášena za svatou. Johanka z Arku byla ale již od doby po své smrti až ke svému prohlášení za svatou mnohými považována za patronku Francie. Pro Karla VII. se události po smrti Jany z Arku vyvíjely uspokojivě. Od 5. srpna 1435 se v opatství St. Vaast d‘Arras vedla mírová jednání mezi Francií, Anglií a Burgundskem. I když se Karel VII. musel spokojit se ztrátou některých území, výsledky smlouvy z Arras, která byla podepsána dne 21. září, byly pro něj uspokojivé. Burgundský vévoda Filip Dobrý (1419–1467) ukončil svou koalici s Anglií a přidal se na stranu francouzského krále. Anglie tak byla na pevnině v politické izolaci a z jednání se stáhla. Dlouholeté nepřátelství mezi Armagnany a Burgunďany skončilo a vojenské síly se tak mohly soustředit výhradně na nepřítele.

Z Francie ale ještě nebyli vyhnáni všichni Angličané – válka měla pokračovat...
www.mince-bankovky.cz • Šéfredaktor: Jakub Tureček • Periodicita: dvouměsíčník • Místo vydání: Praha • Evidenční číslo: MK ČR E 17777 • ISSN: 1214-6757