Již od počátku peněžnictví dělalo padělatelství (nebo v širším smyslu padělání
mincí) lidstvu starosti, v souladu s neblahou zásadou, že co má nějakou cenu,
stojí za to padělat.
V období renesance vznikl zvláště nebezpečný druh padělání, zaměřený hlavně na
sběratele historických ražeb. Také v současné době je setkávání s padělky
bolestí pro každého numismatika, neboť nás jako falešný svědek uvádí v
historický omyl. Pokud dojde k odhalení padělku, mince rázem ztratí
historickou hodnotu. Odhalení padělané mince mrzí historika i sběratele hned z
několika důvodů. Nejen, že nelze použít určitá historická fakta, ale novodobý
padělek je navíc téměř bez historické i sběratelské hodnoty. Oba autoři by
proto na tomto místě chtěli popsat dva padělky, na které narazili jednak sami,
ale také se s nimi setkali v několika renomovaných aukčních domech, a které se
teprve nedávno podařilo jednoznačně odhalit.
První podezření
Již několik let se na trhu ve zvýšené míře objevují jinak velmi vzácné zlaté
dukáty z benátského obchodního impéria z doby pozdního středověku. Těmto
zlatým mincím se také říká zecchino (též starší český název cechyny), podle
mincovny (benátsky „zeccha“), ve které vznikly. Konkrétně se jedná o zlaté
mince dóžat Antonio Veniera (1382-1400) a Michele Stena (1400-1413). Nelze ale
vyloučit, že také existují padělky mincí jiných dóžat. Rozsah distributorů
těchto padělků prodejců je široký, od renomovaných aukčních domů přes několik
zcela seriózních obchodníků, až po soukromé osoby a spíše pochybné obchodníky
jedné známé internetové firmy. První podezření vzniklo, když se delší dobu
objevovaly zcela identické zecchyny Antonia Veniera. Pokud o prvních mincích
anglický obchodník (jaký obchodník?) tvrdil, že pochází z nálezu pokladu ze
severní Itálie a proto jsou identické se stávajícími mincemi, tak o něco
později, když se objevily další kusy u jiných prodejců a jako původ byla
označována stará soukromá sbírka nebo dokonce potopená loď v Jaderském moři,
byl tentýž argument velmi slabý chabě. Porovnání rubu i líce podezřelých
zecchynů (viz. obrázek 2 a 3) potvrdilo dokonalou shodu. Zatímco některé mince
byly raženy leštěným razidlem (patrně první ražby v pořadí), u ostatních mincí
se shodnými stranami jsou umělé „stopy po justování“, patina či jiné úpravy.
Padělatel nebo padělatelé jistě v průběhu razidla měnili, aby na sebe co
nejdéle neupozornili. Jedná se o ražené mince, provedením a kovem velmi věrné
originálu. Padělky ale vykazují několik zvláštností. V případě falešného
Venierova dukátu jsou to na lícní straně nápadně slabá ražba v obličeji
benátského městského světce sv. Marka, mírně pokřivené písmeno S v opisové
legendě i mělká ražba hlavy světce. Dále jsou to dva vodorovné, lehce
zakřivené škrábance na okraji mince pod vlajkou a pod nohou svatého Marka. Na
rubové straně je nápadným důležitým rozlišovacím znakem to, že Ježíšova
svatozář není ve směru vzhůru uzavřena.
Zajímavé je, že padělek dukátů Stena je na lícní straně bez chyb, ale je ražen
totožným razidlem pro rubní stranu Venierova dukátu. Jen proto si autoři
padělků mincí Stena vlastně všimli. Padělatel (či padělatelé) se očividně
pokouší rozšířit výběr falešných dukátů, přičemž neobezřetně použil razidlo
rubní strany z předchozího padělku.
O mincích obecně
O historii a ikonografii benátských dukátů (zecchynů) už toho bylo hodně
řečeno i napsáno (viz. např. titulní článek z „Münzen und Papiergeld“, vydání
listopad 2007 s titulním obrázkem jednoho dukátu, který byl nyní označen za
padělek). Podívejme se nyní jen krátce zpátky do historie: zlatý benátský
dukát, jedna z nejvýznamnějších obchodních mincí středověku a novověku, se
začala poprvé razit rozhodnutím benátské městské rady ze dne 31. října 1284 v
hmotnosti asi 3,5 g a ryzosti přes 98% zlata.
Původní váha a původní označení mince nejsou přesně známy, v historických
pramenech se ale říká, že z jedné marky zlata se mělo vyrazit 67 kusů. Při
stanovení hmotnosti se vycházelo z benátské marky, která odpovídala kolínské
marce o hmotnosti 233,812 g. Hmotnost vážených neodřezaných kusů každopádně
kolísá mezi 3,48 a 3,57 g. Podezřelé mince, které jsou k dispozici, váží okolo
3,48 g, proto je možné jejich odlišení od originálů jen na základě hmotnosti.
Naštěstí dnes sběratel může využít další metody zkoumání.
První průzkumy
Sběratel se snaží odhalit padělky nejdříve pomocí snadno dostupných
prostředků. V první řadě je nutno použít odbornou literaturu a zaručeně pravé
mince pro srovnání. Naštěstí jsou benátské mince po numismatické stránce velmi
dobře zpracované, je dostatek odborné literatury a existuje mnoho vyobrazení a
popisů jednotlivých typů mincí.
V našem případě se autoři raději rozhodli ihned pro konzultaci s odborníkem. S
padělkem benátského dukátu Antonia Veniera byl osloven benátský expert Andrea
Paolucci z Univerzity v Padově, který se středověké numismatice věnuje a je v
této oblasti uznávaným expertem. Andrea Paolucci je synem Raffaele Paolucciho,
jež je autorem komplexního díla o benátských mincích „Le monete di dogi di
Venezia-The coinage of the doges of Venice“. Prof. Paolucci označil
posuzovanou minci z 95% za padělek. Je sice známo více variant razidel Antonia
Veniara, ale toto razidlo je padělané. Kvalitní provedení poukazuje nejspíše
na bulharský původ. Některé detaily jsou menší a slabší, např., hvězdy okolo
Ježíše, v perlách mandorly a u svatozáře, písmena jsou špatně provedená,
zvláště velké E. Zkoumaná mince má o něco světlejší barvu a hladké pole,
naproti tomu pravé mince mají nad polem velmi jemné čárky. To vše posiluje
podezření, že se jedná o padělek. Mohli bychom na tomto místě považovat
posuzování za uzavřené, protože tíha důkazů převažuje. Potud klasický způsob,
který se mnoha lidem bude zdát dostatečný. Díky moderní technice jsme schopni
kompletní analýzu sporných mincí dovést do konce a vytvořit tak vědecky
podloženou výpověď. To bude náš další krok.
Analytické získávání důkazů
Abychom mohli naše podezření objektivně posoudit, musíme mít dostatek důkazů.
V našem případě jde hlavně o dvě ústřední otázky. 1. Jaké je složení (a obsah
ryzího kovu) podezřelých mincí ve srovnání s moderními slitinami? 2. Je ražba
originál nebo byl jen použit původní mincovní kov? Než se pustíme do hledání
odpovědí, musíme si ujasnit, že odpovědi můžeme najít pouze s určitou
pravděpodobností. Naštěstí moderní materiálová analýza pokročila tak dalece,
že často k ověření pravosti není třeba odběr vzorku ze zkoumaného předmětu, to
znamená, že vysoce podrobné analýzy je možné provádět bez porušení zkoumaných
mincí, což ocení hlavně sběratelé. Pro určení ryzosti a vedlejších příměsí
(prvky podílu 1 až 10%) autoři použili μ-fluorescenční rentgenovou analýzu a
mřížkovou mikroskopii s analýzou EDX (REM-EDX). Jedná se čistě o metody, které
minci vůbec neporuší. Ke stanovení stopových prvků a ke srovnání původních a
moderních slitin se mince zkoumali laserovou ablací společně s fyzikálním
spektrometrem, zpola nepoškozující materiál mincí. Přitom se vypařilo
neviditelné a nezvážitelné množství několika miliardtin gramu laserovým
paprskem. Pomocí stopových prvků a poměru izotopů je možné přesně určit
slitinu a v optimálním případě i její původ. Pomocí měření vodivosti bylo v
kombinaci s výsledky ostatního zkoumání odhadnuto stáří ražby. Abychom
nepřekročili rámec tohoto článku, nebudeme zde uvádět přesné funkce a možnosti
těchto metod. Za účelem porovnání výsledků jsme zkoumali dvě prokazatelně
pravé mince obou dóžat i další zecchyny všemi zmíněnými analytickými metodami.
Výsledky a shrnutí
Nejprve uvedeme viditelné detaily, které odborníci popsali: Písmena E a G v
opisech mají neobvykle špičaté zadní partie, písmeno O vybíhá ostře do jedné
strany. U brady dóžete je mašle příliš daleko od krku, což je pro mince dóžat
Veniera a Stena netypické. Nejnápadnějším znakem podezřelých dukátů je v horní
části nedokončená Ježíšova svatozář. Na mincích Veniera je v obličeji sv.
Marka výrazně slabá ražba a velké písmeno S vedle jeho hlavy je trochu
nepovedené. Vpravo pod nohou světce jsou dva malé škrábance. Na podezřelých
mincích Stena má Marek silnější obličej a v očních jamkách nemá oči. Střížky
sporných mincí mají znatelně rovnoměrnější tloušťku a na středověké poměry
jsou tak příliš dokonalé. Nastavení razidel pro avers a revers se odlišuje,
stejně jako u pravých dukátů. Optické zkoušky pomocí mřížkového mikroskopu
ukázaly, že podezřelé mince mají při srovnaní příliš hladký povrch, skoro
žádné stopy po použití a vyražené stopy po kontrole váhy a rozměrů jako
jednoznačný znak padělku.
Zkoušky vodivosti a rentgenové fluorescence prokázaly vyšší obsah mědi u
sporných mincí a celkově o 1 až 2% nižší obsah zlata. Pravé mince pro srovnání
vykazují obsah zlata, který je shodný s dříve provedenými zkouškami většího
množství dukátů. Zjištěné nesourodosti materiálu sporných mincí svědčí o
nedokonalé technologii tavení. Dokazují to i výsledky analýzy laserové ablace.
Výrazně proměnlivé poměry izotopů olova svědčí o tom, že u všech zkoumaných
mincí byly slitiny zlata vyráběny ze surovin různého původu. Sporné dukáty k
tomu mají znaky moderních slitin, popřípadě surovin.
Výsledky analýz je možné shrnout takto: podezřelé mince je možné s
pravděpodobností hraničící s jistotou prohlásit za moderní padělky. Zbývá
doufat, že zveřejněním těchto výsledků svět numismatiků bude ohledně těchto
nebezpečných padělků pozornější a padělky ze seriozních numismatických obchodů
a aukcí zmizí.