Zlaté mince Mince

POKLADY Z VRAKŮ Manila Bay



Časopis Mince&Bankovky
Jana Jilemnická

NEJČTENĚJŠÍ

Vysokohmotnostní mince

Během 60 dní po útoku na Pearl Harbor si Japonci vytvořili kontrolu nad vodami od Beringova moře po Indický oceán, od Číny po Novou Guineu. V cestě jim stála pevnost Corregidor, kde se nacházelo zlato a stříbro patřící filipínskému ministerstvu financí. Vojáky USA čekal nelehký úkol ochránit poklad v hodnotě desítek milionů dolarů před nepřítelem.

Filipínské peso pod správou USA

Filipíny spravované Španělskem byly odstoupeny USA po prohře ve španělsko-americké válce roku 1898. Vytvoření civilní autority pod suverenitou USA vyžadovalo mimo jiné i funkční systém oběživa. Španělské mince v oběhu byly opotřebené a mince USA měly pro chudou ekonomiku Filipín příliš vysokou hodnotu. Roku 1903 bylo proto zavedeno nové hybridní oběživo. Mince měly nominály v pesos a centavos, ale byly vyrobeny podle stejných a nebo velmi podobných standardů jako mince USA. Peso o velikosti dolaru ale mělo hodnotu pouze 50 amerických centů.

Ražba mincí pro Filipíny byla zahájena roku 1903 v mincovnách ve Filadelfii a San Franciscu. Kvůli růstu ceny stříbra v roce 1905 překročila koncem roku hodnota kovu ve filipínských mincích jejich nominální hodnotu a lidé je začali hromadit a tavit. Roku 1907 proto došlo k redukci velikosti a ryzosti všech mincí, které byly podle nových standardů raženy až do 1945 a byly i nadále směnitelné za běžné mince USA v poměru 2:1.

Až do roku 1920 byly všechny filipínské mince raženy na území USA. Vysoké náklady na přepravu a pomalá distribuce přispěly k otevření první pobočky US Mint nacházející se mimo území 48 států. Produkci mincovny v Manile ukončila japonská invaze 1941 a během druhé světové války na Filipínách neobíhaly žádné mince. Když se USA opět zmocnily ostrova v říjnu 1944, do oběhu se dostaly nové filipínské mince, které byly vyraženy v mincovnách Filadelfie, San Francisco a Denver a obíhaly i po 4. červenci 1946 kdy se Filipíny staly nezávislou republikou.

Evakuace filipínského národního pokladu

Krátce po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 si Japonci vytvořili kontrolu nad vodami od Beringova moře po Indický oceán, od Číny k Nové Guineji. Posledními dvěma baštami USA v oblasti zůstaly Midway a Luzon. 25. prosince dorazily zprávy o tom, že Hong Kong padl a další den generál Douglas MacArthur, který se o několik dní dříve přesunul i se štábem na ostrovní pevnost Corregidor, prohlásil Manilu „otevřeným městem“, což znamenalo, že se hlavní město vzdá bez boje. Ve městě po odchodu amerických sil vypukl chaos.

V Manile se nacházel ve dvanácti bankách filipínský národní poklad, který nesměl padnout do japonských rukou. Jednalo se o 51 tun zlata, 32 tun stříbra, 140 tun stříbrných pesos a centavos a miliony dolarů v dluhopisech a akciích. Kromě toho se v bankách nacházely 2 tuny zlata v ingotech a nejasné množství drahých kamenů a cizí měny, patřící soukromým osobám.

Úředníci horečně katalogizovali zlato a stříbro, ale ani během evakuace města seznamy stále nebyly kompletní a mnoho lidí stále nedostalo potvrzení za své cennosti. Jeden ze skladů dostal při bombardování zásah a mince se z krabic a pytlů rozletěly na všechny strany a musely být znovu zabaleny. Jedním z mála míst v Manile, kde panoval pořádek bylo přístaviště u Manila Hotel, kde bylo shromažďováno zlato a stříbro aby mohlo být převezeno do bezpečí na Corregidor.

Součástí flotily pro převoz pokladu se stala plavidla námořnictva USA, malé civilní čluny a dokonce i prezidentská jachta Casiano. Cenný náklad byl balen do beden všech velikostí a tvarů od bytelných truhel přes skříňky, pytle až po staré bedny od whisky a nakládka trvala čtyři dny.

Během noci 27. prosince vypluly loďky s nákladem v hodnotě 41 milionů dolarů přes 27 kilometrů širokou Manila Bay do severního přístavu na Corregidoru. Zde byly bedny naloženy do aut a za úsvitu byly bezpečně uloženy v Middlesite pět minut jízdy od Malinta Tunnels.

Na „Skálu“ (jak se přezdívalo ostrovní pevnosti Corregidor) bylo převezeno 18 000 pokladních šeků za 38 milionů dolarů, velké množství zlata, stříbra, cenných papírů a téměř 16,5 milionů stříbrných pesos. Hrubý odhad cenností soukromých osob činil 3 miliony dolarů v měně USA, 28 milionů dolarů ve filipínské měně a 10 800 liber zlata.

Pět dní poté, co filipínské zlato zmizelo v bezpečných tunelech Corregidoru, jednotky generála Masaharu Homma vstoupily do Manily. Necelé dva měsíce po vypuknutí války v Pacifiku Japonsko kontrolovalo vody kolem Filipín. V plném využití přístavu v Manile jim bránily čtyři těžce opevněné ostrovy v rukou Američanů, dominující Manila Bay. Hlavní pevností z těchto ostrovů byl Corregidor, kde si dočasné velitelství zřídil generál Douglas MacArthur.

Bylo zřejmé, že Japonci svoji pozornost obrátí proti Corregidoru, který bude nakonec dobyt. A filipínské zlato bylo opět v nebezpečí. Úředníci na Corregidoru neúnavně pracovali na evidenci všech položek. Zaznamenali sériová čísla papírového oběživa, která odeslali rádiem do USA, aby mohla být po válce znovu vytištěna a poté byly 3 miliony dolarů v měně USA, 28 milionů dolarů ve filipínské měně a 38 milionů dolarů v pokladních šecích spáleny v kovových kontejnerech u západního vstupu do Malinta Tunnels.

Zlatá ponorka USS Trout

Bankovky byly sice zničeny, ale v podzemí stále zbývaly tuny zlata a stříbra, šperků a cenných papírů. Poklad se sestával z více než 51 tun zlata, 32 tun stříbra, 140 tun stříbrných pesos a centavos. Zlato filipínského ministerstva financí bylo tvořeno ingoty standardní velikosti, o váze 44 liber, svázaných po čtyřech. Stříbrné mince byly zabaleny v plátěných pytlích a ty byly uloženy v dřevěných bednách vážících 300 liber.

Situace byla bezvýchodná a zazněly hlasy, že bude zlato třeba potopit do hlubin a bude navždy ztraceno. Náhoda ale poslala na Corregidor nečekanou záchranu v podobě USS Trout. USS Trout byla ponorkou nejnovějšího typu a byla na své první misi u Midway, když v prosinci 1941 vypukla válka. USS Trout se vrátila do Pearl Harbour k opravám a vylepšení a v lednu dostala rozkaz dopravit munici k obraně pevnosti Corregidor. Ponorka byla zbavena všeho nepotřebného vybavení, včetně záložních torpéd, aby uvezla co nejvíce tolik potřebného střeliva pro protiletadlové baterie.

3. února USS Trout dorazila na Corregidor a po setmění se vynořila a byla provedena minovým polem až do jižního přístavu, kde vyložila munici. Pro bezpečnou cestu zpět potřebovala ponorka zátěž, aby se mohla potopit do dostatečné hloubky. Kapitán Fenno požadoval 25 tun pytlů s pískem a kamením a byl odmítnut. Pytle byly příliš potřebné pro obranu Corregidoru. Překvapivým řešením potíží USS Trout se stalo zlato.

Po dohodě s generálem MacArthurem bylo rozhodnuto přesunout na USS Trout zátěž v podobě zlata, cenných papírů a stříbra a odvézt ho do Pearl Harbour.

Z Malinta Tunnel do severního přístavu začala auta vozit zlaté cihly a pytle s mincemi. Ty se pak ručně nakládaly na ponorku. Ve tři hodiny v noci Trout vyrazila na moře a tři míle od Corregidoru se na předem vybraném místě potopila a počkala na další soumrak, aby byly naloženy cenné papíry. Další večer se USS Trout setkala s malou hlídkovou lodí, která dovezla zbylé cenné papíry a diplomatickou poštu. Celkem se jednalo o 320 cihel, 630 pytlů stříbrných pesos, pytle s dluhopisy, cennými papíry a diplomatickou poštu. USS Trout poté vyplula do Východočínského moře se zátěží v hodnotě téměř 10 milionů dolarů. V Jihočínském moři potopila japonskou nákladní loď a 3. března zakotvila v Pearl Harbour po boku USS Detroit, na kterou předala cenný náklad. Ponorka poté pokračovala v běžné službě a po dalších 10 misích byla 8. února 1944 prohlášena za ztracenou.

Caballo Bay

Část filipínského pokladu byla na cestě do bezpečí ale na Corregidoru měl generál Wainwright stále starosti co s 140 miliony dolarů ve stříbrných pesos a 15 miliony dolarů ve stříbře, které stále ležely zabaleny v dřevěných bednách v ocelové pokladnici.

Bylo rozhodnuto zbylé mince a zlaté a stříbrné ingoty potopit na vhodném místě. 20. dubna nakreslili důstojníci dvě čáry spojující známé orientační body na pobřeží Manila Bay, které se protnuly v Caballo Bay nacházející se u jižního konce ostrova. Vody zde byly dostatečně hluboké a neklidné, aby odradily nepřítele od pokusu o vyzvednutí pokladu. Byla shromážděna pracovní četa, tucet členů námořnictva z ponorky Canopus a záchranné lodi Pigeon, z nichž většina byli potápeči. Ti naložili bedny na ploché čluny a po dvě noci tahaly USS Harrison a USS Pigeon dva čluny se zlatými ingoty a bednami stříbrných mincí z jižního přístavu na vybrané místo. Za soumraku 26. dubna začala minonoska Harrison s házením pesos do moře. Posádka 42 mužů pracovala celou noc tak tiše, jak dokázala. Po šesti dnech hodili přes palubu poslední ze 2630 beden. V hlubinách zmizelo 425 tun stříbrných mincí a 2222 zlatých ingotů. Velitel poté mužům doporučil, aby v případě zajetí neprozradili, že jsou potápěči.

Záchrana stříbrných pesos

Japonci brzy zjistili, co se stalo a zahájili záchranné práce. Byli najati filipínští potápěči, kteří ale neměli žádné zkušenosti s potápěním ve větší hloubce než 30 stop. 27. května se poprvé potopili do hloubky Caballo Bay. Při druhém ponoru byla nalezena bedna plná pesos a vyzvednuta. Nalezeny byly další bedny, ale potápěči začali trpět dekompresní nemocí. Dva z nich později zkolabovali a zemřeli a zbytek potápěčů odmítl pokračovat v ponorech.

Velitel operace kapitán Hiro Takiuti tak měl sice 18 beden se 100 000 pesos, ale žádné potápěče. Ze zajateckého tábora u Cabanatuan mu bylo posláno 6 mužů: Virgil Sauers, Morris Solomon, Wallace A. Barton., P. L. Mann, George McCullough a Charles Giglio, kterým bylo řečeno, že jsou přeřazeni na vyčištění manilského přístavu od vraků.

Muži ale tušili, že jejich práce souvisí s pokladem, který pomáhali ukrýt. První se potápěl Virgil Sauers. Když dosáhl dna spatřil hromadu dřevěných beden. Většina byla nepoškozená, ale některé byly proražené a uvnitř byly vidět plátěné pytle, ze kterých se vysypaly stříbrné mince. První den se uskutečnily tři ponory a byly vyzvednuty dvě bedny s 12 000 pesos. Potápěčům se podařilo získat důležité informace o pokladu. Loď byla zakotvena přímo u hromady beden, kterou by zkušení potápěči mohli vyzvednout během pár týdnů. Ale Japonci neměli ponětí o tom, jak velká hromada byla, ani v jakém stavu byly bedny. Američané měli výhodu v tom, že oni byli experti a Japonci, pokud chtěli stříbro, museli přistoupit na jejich způsob práce a Američané chtěli pracovat co nejpomaleji s tím, že vynášeli jen tolik stříbra, aby byli Japonci spokojení. Rovněž omezili dobu pobytu na dně na 15 minut a zavedli dekompresní přestávky na cestě nahoru a nepotápěli se pokud bylo moře rozbouřené, takže každý z potápěčů se potápěl jednou za den.

Práce byly zpomaleny i faktem, že poničené bedny nešly vyzvednout, ale bylo třeba přeložit poškozené pytle s mincemi do jiného kontejneru. A některé mince se ztrácely v botě či oblečení potápěčů. Američané byli stále drzejší. Spustili šňůru s lanovým trnem na konci, kterým šly snadno prorážet bedny a z obnošených kalhot si vyrobili pytle, které rovněž připevnili na šňůru spuštěnou z lodi a které potápěči postupně plnili. Když byl poslední pytel na šňůře plný, potápěč desetkrát zatáhl za šňůru a pytle byly vytaženy na palubu, zatímco ostatní muži clonili výhled strážím. Každé vytažení vyneslo tak 1000 pesos.

tři potápěči: George Chopchick, Holger Anderson a Bob Sheats. Jak byly vyzvedávány další bedny, Američanům se dostalo větší volnosti a vztahy s Japonci se uvolnily. Potápěčům se tak podařilo setkat s válečnými zajatci a předat jim mince. To ale nezůstalo bez následků.

Koncem léta 1942, si Japonci povšimli, že jejich okupační měna začala najednou kolabovat. Příčinou byla tajemná záplava stříbrných filipínských pesos, které se objevily na trzích v Manile. Stříbro se nějak dostalo i do amerických zajateckých táborů, kde zajatci podpláceli demoralizované japonské stráže a dostávali jídlo, oblečení a léky. Pokud by se nepodařilo odhalit původ stříbra, hrozil kolaps japonské kontroly. Potápeči vyzvedávající stříbrné mince byli střeženi a každé vylovené peso hlídáno. Zdálo se nemožné, že by se tyto mince dostaly do Manily. Japonci zesílili hlídky a provedli několik prohlídek lodi, na které potápěči bydleli. Neúspěšně.

Začátek konce dobrodružství přišel v září, kdy byli najati filipínští potápěči, kteří dokázali s pomocí kvalitního britského vybavení vytáhnout za den i 18 beden, tedy mnohem více než kdy dokázali Američané. Pak se ale přes Manila Bay přehnal silný tajfun a 7. listopadu ukončili Japonci snahy o vyzvednutí stříbra. Vyzvednuta byla cca 1/8 za 16 milionů pesos v 372 bednách. Stříbro, které mělo být darem armády císaři, bylo naloženo na dvě lodě, které byly ale později potopeny.

Poklad a jeho osud po 2. světové válce

Po skončení války měla Filipínská vláda zájem na vylovení 270 tun stříbrných pesos v hodnotě 8,5 milionů dolarů stále se nacházejících v Caballo Bay. Obrátila se tedy na armádu USA a jednotky inženýrů a záchranářů se pustily do hledání místa shozu. Původní orientační body byly zničené bombardováním a původní mapy byly ztraceny. Nasazen byl proto podmořský detektor, který prohledával bahnité dno zátoky a bedny nakonec nalezl. Mince se vytahovaly v kbelíku, protože původní bedny se rozpadaly a při každém ponoru se vyzvedlo cca 11 000 mincí v hodnotě 5500 dolarů. V září 1945 se tak ministerstvu financí vrátily mince v hodnotě 3 milionů dolarů, které byly ale pobytem ve slané vodě tak zkorodované, že musely být roztaveny a použity pro ražbu nových. Práce pokračovaly i v dalších měsících. Soukromá firma Enterprising Pinoys, najatá filipínskou vládou, vyzvedla dalších 6 532 297 pesos a americká posádka pracující pro Filipíny roku 1947 další 2 miliony pesos. Odhaduje se, že do roku 1958 bylo nalezeno cca 75 % mincí neboli 12 milionů pesos. Podle dnešních odhadů na dně Caballo Bay nadále zůstává 3,5 milionů pesos a všech 2222 zlatých ingotů.

www.mince-bankovky.cz • Šéfredaktor: Jakub Tureček • Periodicita: dvouměsíčník • Místo vydání: Praha • Evidenční číslo: MK ČR E 17777 • ISSN: 1214-6757