Během 60 dní po útoku na Pearl Harbor si Japonci vytvořili kontrolu nad vodami
od Beringova moře po Indický oceán, od Číny po Novou Guineu. V cestě jim stála
pevnost Corregidor, kde se nacházelo zlato a stříbro patřící filipínskému
ministerstvu financí. Vojáky USA čekal nelehký úkol ochránit poklad v hodnotě
desítek milionů dolarů před nepřítelem.
Filipínské peso pod správou USA
Filipíny spravované Španělskem byly odstoupeny USA po prohře ve
španělsko-americké válce roku 1898. Vytvoření civilní autority pod suverenitou
USA vyžadovalo mimo jiné i funkční systém oběživa. Španělské mince v oběhu
byly opotřebené a mince USA měly pro chudou ekonomiku Filipín příliš vysokou
hodnotu. Roku 1903 bylo proto zavedeno nové hybridní oběživo. Mince měly
nominály v pesos a centavos, ale byly vyrobeny podle stejných a nebo velmi
podobných standardů jako mince USA. Peso o velikosti dolaru ale mělo hodnotu
pouze 50 amerických centů.
Ražba mincí pro Filipíny byla zahájena roku 1903 v mincovnách ve Filadelfii a
San Franciscu. Kvůli růstu ceny stříbra v roce 1905 překročila koncem roku
hodnota kovu ve filipínských mincích jejich nominální hodnotu a lidé je začali
hromadit a tavit. Roku 1907 proto došlo k redukci velikosti a ryzosti všech
mincí, které byly podle nových standardů raženy až do 1945 a byly i nadále
směnitelné za běžné mince USA v poměru 2:1.
Až do roku 1920 byly všechny filipínské mince raženy na území USA. Vysoké
náklady na přepravu a pomalá distribuce přispěly k otevření první pobočky US
Mint nacházející se mimo území 48 států. Produkci mincovny v Manile ukončila
japonská invaze 1941 a během druhé světové války na Filipínách neobíhaly žádné
mince. Když se USA opět zmocnily ostrova v říjnu 1944, do oběhu se dostaly
nové filipínské mince, které byly vyraženy v mincovnách Filadelfie, San
Francisco a Denver a obíhaly i po 4. červenci 1946 kdy se Filipíny staly
nezávislou republikou.
Evakuace filipínského národního pokladu
Krátce po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 si Japonci vytvořili kontrolu
nad vodami od Beringova moře po Indický oceán, od Číny k Nové Guineji.
Posledními dvěma baštami USA v oblasti zůstaly Midway a Luzon. 25. prosince
dorazily zprávy o tom, že Hong Kong padl a další den generál Douglas MacArthur,
který se o několik dní dříve přesunul i se štábem na ostrovní pevnost
Corregidor, prohlásil Manilu „otevřeným městem“, což znamenalo, že se hlavní
město vzdá bez boje. Ve městě po odchodu amerických sil vypukl chaos.
V Manile se nacházel ve dvanácti bankách filipínský národní poklad, který
nesměl padnout do japonských rukou. Jednalo se o 51 tun zlata, 32 tun stříbra,
140 tun stříbrných pesos a centavos a miliony dolarů v dluhopisech a akciích.
Kromě toho se v bankách nacházely 2 tuny zlata v ingotech a nejasné množství
drahých kamenů a cizí měny, patřící soukromým osobám.
Úředníci horečně katalogizovali zlato a stříbro, ale ani během evakuace města
seznamy stále nebyly kompletní a mnoho lidí stále nedostalo potvrzení za své
cennosti. Jeden ze skladů dostal při bombardování zásah a mince se z krabic a
pytlů rozletěly na všechny strany a musely být znovu zabaleny. Jedním z mála
míst v Manile, kde panoval pořádek bylo přístaviště u Manila Hotel, kde bylo
shromažďováno zlato a stříbro aby mohlo být převezeno do bezpečí na Corregidor.
Součástí flotily pro převoz pokladu se stala plavidla námořnictva USA, malé
civilní čluny a dokonce i prezidentská jachta Casiano. Cenný náklad byl balen
do beden všech velikostí a tvarů od bytelných truhel přes skříňky, pytle až po
staré bedny od whisky a nakládka trvala čtyři dny.
Během noci 27. prosince vypluly loďky s nákladem v hodnotě 41 milionů dolarů
přes 27 kilometrů širokou Manila Bay do severního přístavu na Corregidoru. Zde
byly bedny naloženy do aut a za úsvitu byly bezpečně uloženy v Middlesite
pět minut jízdy od Malinta Tunnels.
Na „Skálu“ (jak se přezdívalo ostrovní pevnosti Corregidor) bylo převezeno 18
000 pokladních šeků za 38 milionů dolarů, velké množství zlata, stříbra,
cenných papírů a téměř 16,5 milionů stříbrných pesos. Hrubý odhad cenností
soukromých osob činil 3 miliony dolarů v měně USA, 28 milionů dolarů ve
filipínské měně a 10 800 liber zlata.
Pět dní poté, co filipínské zlato zmizelo v bezpečných tunelech Corregidoru,
jednotky generála Masaharu Homma vstoupily do Manily. Necelé dva měsíce po
vypuknutí války v Pacifiku Japonsko kontrolovalo vody kolem Filipín. V plném
využití přístavu v Manile jim bránily čtyři těžce opevněné ostrovy v rukou
Američanů, dominující Manila Bay. Hlavní pevností z těchto ostrovů byl
Corregidor, kde si dočasné velitelství zřídil generál Douglas MacArthur.
Bylo zřejmé, že Japonci svoji pozornost obrátí proti Corregidoru, který bude
nakonec dobyt. A filipínské zlato bylo opět v nebezpečí. Úředníci na
Corregidoru neúnavně pracovali na evidenci všech položek. Zaznamenali sériová
čísla papírového oběživa, která odeslali rádiem do USA, aby mohla být po válce
znovu vytištěna a poté byly 3 miliony dolarů v měně USA, 28 milionů dolarů ve
filipínské měně a 38 milionů dolarů v pokladních šecích spáleny v kovových
kontejnerech u západního vstupu do Malinta Tunnels.
Zlatá ponorka USS Trout
Bankovky byly sice zničeny, ale v podzemí stále zbývaly tuny zlata a stříbra,
šperků a cenných papírů. Poklad se sestával z více než 51 tun zlata, 32 tun
stříbra, 140 tun stříbrných pesos a centavos. Zlato filipínského ministerstva
financí bylo tvořeno ingoty standardní velikosti, o váze 44 liber, svázaných
po čtyřech. Stříbrné mince byly zabaleny v plátěných pytlích a ty byly uloženy
v dřevěných bednách vážících 300 liber.
Situace byla bezvýchodná a zazněly hlasy, že bude zlato třeba potopit do
hlubin a bude navždy ztraceno. Náhoda ale poslala na Corregidor nečekanou
záchranu v podobě USS Trout. USS Trout byla ponorkou nejnovějšího typu a byla
na své první misi u Midway, když v prosinci 1941 vypukla válka. USS Trout se
vrátila do Pearl Harbour k opravám a vylepšení a v lednu dostala rozkaz
dopravit munici k obraně pevnosti Corregidor. Ponorka byla zbavena všeho
nepotřebného vybavení, včetně záložních torpéd, aby uvezla co nejvíce tolik
potřebného střeliva pro protiletadlové baterie.
3. února USS Trout dorazila na Corregidor a po setmění se vynořila a byla
provedena minovým polem až do jižního přístavu, kde vyložila munici. Pro
bezpečnou cestu zpět potřebovala ponorka zátěž, aby se mohla potopit do
dostatečné hloubky. Kapitán Fenno požadoval 25 tun pytlů s pískem a kamením a
byl odmítnut. Pytle byly příliš potřebné pro obranu Corregidoru. Překvapivým
řešením potíží USS Trout se stalo zlato.
Po dohodě s generálem MacArthurem bylo rozhodnuto přesunout na USS Trout zátěž
v podobě zlata, cenných papírů a stříbra a odvézt ho do Pearl Harbour.
Z Malinta Tunnel do severního přístavu začala auta vozit zlaté cihly a pytle s
mincemi. Ty se pak ručně nakládaly na ponorku. Ve tři hodiny v noci Trout
vyrazila na moře a tři míle od Corregidoru se na předem vybraném místě
potopila a počkala na další soumrak, aby byly naloženy cenné papíry. Další
večer se USS Trout setkala s malou hlídkovou lodí, která dovezla zbylé cenné
papíry a diplomatickou poštu. Celkem se jednalo o 320 cihel, 630 pytlů
stříbrných pesos, pytle s dluhopisy, cennými papíry a diplomatickou poštu. USS
Trout poté vyplula do Východočínského moře se zátěží v hodnotě téměř 10
milionů dolarů. V Jihočínském moři potopila japonskou nákladní loď a 3. března
zakotvila v Pearl Harbour po boku USS Detroit, na kterou předala cenný náklad.
Ponorka poté pokračovala v běžné službě a po dalších 10 misích byla 8. února
1944 prohlášena za ztracenou.
Caballo Bay
Část filipínského pokladu byla na cestě do bezpečí ale na Corregidoru měl
generál Wainwright stále starosti co s 140 miliony dolarů ve stříbrných pesos
a 15 miliony dolarů ve stříbře, které stále ležely zabaleny v dřevěných
bednách v ocelové pokladnici.
Bylo rozhodnuto zbylé mince a zlaté a stříbrné ingoty potopit na vhodném
místě. 20. dubna nakreslili důstojníci dvě čáry spojující známé orientační
body na pobřeží Manila Bay, které se protnuly v Caballo Bay nacházející se u
jižního konce ostrova. Vody zde byly dostatečně hluboké a neklidné, aby
odradily nepřítele od pokusu o vyzvednutí pokladu. Byla shromážděna pracovní
četa, tucet členů námořnictva z ponorky Canopus a záchranné lodi Pigeon, z
nichž většina byli potápeči. Ti naložili bedny na ploché čluny a po dvě noci
tahaly USS Harrison a USS Pigeon dva čluny se zlatými ingoty a bednami
stříbrných mincí z jižního přístavu na vybrané místo. Za soumraku 26. dubna
začala minonoska Harrison s házením pesos do moře. Posádka 42 mužů pracovala
celou noc tak tiše, jak dokázala. Po šesti dnech hodili přes palubu poslední
ze 2630 beden. V hlubinách zmizelo 425 tun stříbrných mincí a 2222 zlatých
ingotů. Velitel poté mužům doporučil, aby v případě zajetí neprozradili, že
jsou potápěči.
Záchrana stříbrných pesos
Japonci brzy zjistili, co se stalo a zahájili záchranné práce. Byli najati
filipínští potápěči, kteří ale neměli žádné zkušenosti s potápěním ve větší
hloubce než 30 stop. 27. května se poprvé potopili do hloubky Caballo Bay. Při
druhém ponoru byla nalezena bedna plná pesos a vyzvednuta. Nalezeny byly další
bedny, ale potápěči začali trpět dekompresní nemocí. Dva z nich později
zkolabovali a zemřeli a zbytek potápěčů odmítl pokračovat v ponorech.
Velitel operace kapitán Hiro Takiuti tak měl sice 18 beden se 100 000 pesos,
ale žádné potápěče. Ze zajateckého tábora u Cabanatuan mu bylo posláno 6 mužů:
Virgil Sauers, Morris Solomon, Wallace A. Barton., P. L. Mann, George
McCullough a Charles Giglio, kterým bylo řečeno, že jsou přeřazeni na
vyčištění manilského přístavu od vraků.
Muži ale tušili, že jejich práce souvisí s pokladem, který pomáhali ukrýt.
První se potápěl Virgil Sauers. Když dosáhl dna spatřil hromadu dřevěných
beden. Většina byla nepoškozená, ale některé byly proražené a uvnitř byly
vidět plátěné pytle, ze kterých se vysypaly stříbrné mince. První den se
uskutečnily tři ponory a byly vyzvednuty dvě bedny s 12 000 pesos. Potápěčům
se podařilo získat důležité informace o pokladu. Loď byla zakotvena přímo u
hromady beden, kterou by zkušení potápěči mohli vyzvednout během pár týdnů.
Ale Japonci neměli ponětí o tom, jak velká hromada byla, ani v jakém stavu
byly bedny. Američané měli výhodu v tom, že oni byli experti a Japonci, pokud
chtěli stříbro, museli přistoupit na jejich způsob práce a Američané chtěli
pracovat co nejpomaleji s tím, že vynášeli jen tolik stříbra, aby byli Japonci
spokojení. Rovněž omezili dobu pobytu na dně na 15 minut a zavedli dekompresní
přestávky na cestě nahoru a nepotápěli se pokud bylo moře rozbouřené, takže
každý z potápěčů se potápěl jednou za den.
Práce byly zpomaleny i faktem, že poničené bedny nešly vyzvednout, ale bylo
třeba přeložit poškozené pytle s mincemi do jiného kontejneru. A některé mince
se ztrácely v botě či oblečení potápěčů. Američané byli stále drzejší.
Spustili šňůru s lanovým trnem na konci, kterým šly snadno prorážet bedny a z
obnošených kalhot si vyrobili pytle, které rovněž připevnili na šňůru
spuštěnou z lodi a které potápěči postupně plnili. Když byl poslední pytel na
šňůře plný, potápěč desetkrát zatáhl za šňůru a pytle byly vytaženy na palubu,
zatímco ostatní muži clonili výhled strážím. Každé vytažení vyneslo tak 1000
pesos.
tři potápěči: George Chopchick, Holger Anderson a Bob Sheats. Jak byly
vyzvedávány další bedny, Američanům se dostalo větší volnosti a vztahy s
Japonci se uvolnily. Potápěčům se tak podařilo setkat s válečnými zajatci a
předat jim mince. To ale nezůstalo bez následků.
Koncem léta 1942, si Japonci povšimli, že jejich okupační měna začala najednou
kolabovat. Příčinou byla tajemná záplava stříbrných filipínských pesos, které
se objevily na trzích v Manile. Stříbro se nějak dostalo i do amerických
zajateckých táborů, kde zajatci podpláceli demoralizované japonské stráže a
dostávali jídlo, oblečení a léky. Pokud by se nepodařilo odhalit původ stříbra,
hrozil kolaps japonské kontroly. Potápeči vyzvedávající stříbrné mince byli
střeženi a každé vylovené peso hlídáno. Zdálo se nemožné, že by se tyto mince
dostaly do Manily. Japonci zesílili hlídky a provedli několik prohlídek lodi,
na které potápěči bydleli. Neúspěšně.
Začátek konce dobrodružství přišel v září, kdy byli najati filipínští potápěči,
kteří dokázali s pomocí kvalitního britského vybavení vytáhnout za den i 18
beden, tedy mnohem více než kdy dokázali Američané. Pak se ale přes Manila Bay
přehnal silný tajfun a 7. listopadu ukončili Japonci snahy o vyzvednutí
stříbra. Vyzvednuta byla cca 1/8 za 16 milionů pesos v 372 bednách. Stříbro,
které mělo být darem armády císaři, bylo naloženo na dvě lodě, které byly ale
později potopeny.
Poklad a jeho osud po 2. světové válce
Po skončení války měla Filipínská vláda zájem na vylovení 270 tun stříbrných
pesos v hodnotě 8,5 milionů dolarů stále se nacházejících v Caballo Bay.
Obrátila se tedy na armádu USA a jednotky inženýrů a záchranářů se pustily do
hledání místa shozu. Původní orientační body byly zničené bombardováním a
původní mapy byly ztraceny. Nasazen byl proto podmořský detektor, který
prohledával bahnité dno zátoky a bedny nakonec nalezl. Mince se vytahovaly v
kbelíku, protože původní bedny se rozpadaly a při každém ponoru se vyzvedlo
cca 11 000 mincí v hodnotě 5500 dolarů. V září 1945 se tak ministerstvu
financí vrátily mince v hodnotě 3 milionů dolarů, které byly ale pobytem ve
slané vodě tak zkorodované, že musely být roztaveny a použity pro ražbu
nových. Práce pokračovaly i v dalších měsících. Soukromá firma Enterprising
Pinoys, najatá filipínskou vládou, vyzvedla dalších 6 532 297 pesos a americká
posádka pracující pro Filipíny roku 1947 další 2 miliony pesos. Odhaduje se,
že do roku 1958 bylo nalezeno cca 75 % mincí neboli 12 milionů pesos. Podle
dnešních odhadů na dně Caballo Bay nadále zůstává 3,5 milionů pesos a všech
2222 zlatých ingotů.
